Čtvrté kotě

STUDENTKA: Co vlastně děláte vy?

MILAN: Já jsem teoretický básník.

STUDENTKA: Teoretický?

MILAN (přikývne): Je to takové zamotané. Já totiž měl být básníkem už kdysi dávno, víte? (Zasní se.) Jednoho letního večera potkala moje, tehdy ještě budoucí, a tudíž veskrze teoretická maminka mého, tehdy ještě budoucího, a tudíž také veskrze teoretického otce. Měli se moc rádi, a tak jsme se po devíti měsících s bratrem narodili. Já jsem se měl stát básníkem, ale úplně to neklaplo, jsem jím jen v teorii.

STUDENTKA: A váš bratr?

MILAN: Svůdce žen. Ale taky jenom teoreticky.

STUDENTKA (skepticky): Jistě. No nic, jenom tady ztrácím čas, měla bych se jít učit.

MILAN: Ztrácíte? (Zarazí se, zamyslí.) Jak lze ztrácet, co vaše není? Vše utíká v zapomnění! Čas, ten nikdy není náš, vzpomeň si, když usínáš.

STUDENTKA (smutně): Možná, že ztráta toho, co nikdy nebylo naše, bolí ještě víc. Prolomení iluze, ztráta jen teoretická, ale o to skutečnější. Čas je nanic.

MILAN: Nanic. Není na nic. A ještě je tak relativní.

Zprava přichází PETR, nese kytici zvadlých květin. Pohodí je na zem, unaveně si sedá do křesla.

PETR: Tak. Konečně jsem zpátky. Chyběl jsem ti, bratře?

MILAN: Nechyběl. Vadí ti, že jsi mi nechyběl?

PETR: Vadí. Nemohl bys říct, že jsem ti chyběl?

MILAN: Dobře, brácho, chyběl jsi mi. V té krabici je kočka.

STUDENTKA: Nebo kocour.

PETR přikývne. Chvíli je ticho.

MILAN: Jaká byla cesta?

PETR: Únavná. Roky jsem se trmácel, přes hory a údolí, devatero řek jsem přešel. Ale tu kytici mám.

MILAN (prohlíží si kytici): Jsou zvadlé.

PETR (podrážděně): Samozřejmě, že jsou! Trvalo mi měsíce je sem dostat… (Šeptá.) Myslíš, že se jí i tak budou líbit?

MILAN: Nevím, na tohle jsi odborník ty.

PETR: Teoretický.

MILAN (přikývne): Jo, teoretický. Pořád lepší než nic.