Druhé kotě

MILAN: Co na tom záleží, jak se člověk cítí?

PETR: Nezáleží, bratře, nezáleží.

---

MILAN (po chvíli ticha, radostně): Nezáleží, nezáleží, tu na stole něco leží!

PETR: Víš, mě ta tvá láska k poezii nevadí, ale tohle je už trochu moc.

MILAN: Nestěžuj si pořád. A navíc tady vážně něco leží. Krabice… (Vymýšlí rým.) Kytice! No ano, to je ono, kytice. A teď najít matku, hrob a siroty. Neviděl jsi je? (Kouká pod stůl, rozhlíží se po jevišti.) Měli by tu někde být.

PETR: A do té krabice jsi koukal? (Přichází ke stolku, sedá si do křesla.)

MILAN: No já nevím, myslíš, že by se tam vešli? A i kdyby, nebylo by to takové neslušné, rušit je, když zrovna truchlí?

PETR: No mě kdyby někdo zavřel se sourozenci do krabice, byl bych za nějaké vyrušení moc rád. Víš, bratře, ona vlastní rodina je občas příšerné zlo, natož být s ní někde zavřený.

MILAN: Na jevišti?

PETR: Na jevišti, v krabici, ono na tom nesejde, vězení jako vězení.

MILAN (přikyvuje): Tak co, mám to otevřít? Myslíš, že jim to pomůže?

Zprava přichází STUDENTKA, nese zápisník, dělá si poznámky.

STUDENTKA (zastaví se, nevzhlédne, stále píše): Nejsou tam.

MILAN: Cože?

STUDENTKA: Ty děti, hroby, kytky nebo co. Nejsou tam. Právě to počítám.

MILAN: Jak to víte? A co počítáte?

PETR (okřikne ho): Neotravuj! (Obrátí se ke studentce.) Takové počítání, to je vážná věc, že slečno? To ani nemá cenu vysvětlovat, tady můj bratr by to stejně asi nepochopil. On je spíš přes poezii, víte?

STUDENTKA: Učila jsem se to. Počítám, co v té krabici je. Ale vysvětlovat vám to nebudu, to by bylo na dlouho a já nemám čas.

MILAN: A kdy to tak budete mít spočítané? Já jen, samozřejmě věřím, že to spočítáte skvěle, ale víte, tedy abyste se neurazila, ale nebylo by lepší tu krabici otevřít?

PETR: Otevřít? Tak tady slečna to usilovně počítá a ty bys to chtěl prostě otevřít? Taková krabice, na tu se musí opatrně. Kdo ví, co by se stalo! Třeba tam přece jen je ta rodinná sešlost, no a co bychom pak dělali?

MILAN (k Petrovi): Takže tu budeme sedět? (PETR přikývne.) A čekat? (Opět přikývne.) Dokud to ta holka nespočítá? (Zase přikývne.) Takže jsme to dopracovali až ke Godotovi?

PETR (šeptem): Godot nepřijde, ale ona, můj bratře, je velmi, velmi skutečná.

PETR se usmívá a pozoruje STUDENTKU. STUDENTKA si sedne ke stolu a pokračuje v psaní. MILAN se nudí.