32 Ohníček

Jediná možnost záchrany se nejevila ani trochu lákavě. Lada si byla vědomá obrovského rizika. Jestli nedokáže všechno zvládnout opravdu bleskurychle, nepřežije to, lepkavá mlha ji zadusí.
Na druhou stranu čím déle nad tím bude vyděšeně dumat, tím spíš ztratí odvahu úplně.
Připadala si, jako by se chystala skočit z výšky do hluboké neznámé vody. Ještě několik vteřin překonávala strach.
Pak vtáhla trochu husté hmoty do úst. Div se nezalkla děsivým pocitem, že ji mlha celičkou vyplní, přemohla se však, vší silou hryzla a spolu se zaklínadlem mlhu co nejrychleji vyprskla.
Chvíli ležela na mokré studené zemi a prudce lapala po dechu jako po dlouhém běhu, než si plně uvědomila, že pouto zmizelo. S námahou se překulila, zvedla se na kolena a vtom se jí zhoupl žaludek. Vyzvracela trochu vody, odplazila se kousek dál, z nejbližšího povaleného kmene staré borovice sebrala hrst sněhu a nacpala si ji do úst, aby se zbavila hnusné pachuti i palčivé žízně. Omyla si sněhem i obličej a pokusila se očistit bundu.
Pak se konečně dokázala trochu rozhlédnout.
Zjistila, že v parku už není. Obklopoval ji temný noční les. Ani v nejmenším nepřipomínal lesíky s pravidelně roztroušenými smrky a trochou mlází, jaké znala. Působil divoce, nespoutaně a nepřátelsky, holé větve se křivily jak ostré pařáty a husté jehličnany se výhružně houpaly ve větru. Do toho vytrvale sněžilo.
Lada se po čtyřech přesunula na volnější mýtinku, vykřesala oheň a přikrčila se u nízkých plamenů jako hromádka neštěstí. Osvobozením z poutacího zámotku její potíže zdaleka nekončily.
Ve městě se vyznala dokonale, bez potíží se vždycky zorientovala i na neznámých místech, každá zeď, lampa či křižovatka k ní mluvily. Co si ale má počít v tomhle promrzlém pralese?
Velmi rychle taky zjistila, že i kdyby si troufla na přenesení z neznámého místa, nejde to. Les byl protkaný tajuplnou magií, které vůbec nerozuměla. Bude muset vyrazit pěšky, ačkoliv se slabostí celá třese, nohy zimou ani necítí a dohlédne stěží dva kroky před sebe.
Přinutila se zaostřit zrak a ve světle ohníčku zapátrat, jestli neobjeví nějakou pěšinku nebo jiný náznak, kudy se vydat. Přitom si všimla podivné věci. Sníh zatím vytvořil jen tenkou vlhkou vrstvu a pod stromy neležel vůbec. Přesto jediné stopy, které viděla, byly její vlastní. Přenášet se tady nelze, tak jak ji sem vlastně dostali?
Na kraji mýtinky rostlo divoké křoví, které splývalo s černými stromy v pozadí.
Lada leknutím div neztratila rovnováhu, když pod keřem zaznamenala upřený pohled kulatých očí. Bez mrkání ji pozorovaly a v odlesku plamenů jako by zářily vlastním ohněm.
Liška, pochopila po chvilce a přestala se bát. „Koukáš, koukáš, ale že bys mi ukázala cestu, to ne,“ vzdychla spíš rezignovaně než naštvaně.
K jejímu překvapení liška popošla do světla a trhla hlavou doleva.
„Tudy,“ zavrčela. „Padej a nezapomeň pořádně uhasit ten oheň.“
Zkoprnělá Lada se nevzmohla na slovo. Poslušně plameny odčarovala a pro jistotu ještě ohniště zahrnula sněhem. Pokusila se zvednout, ale po prvním kroku se jí podlomily nohy.
Liška netrpělivě sykla. Pak se přece jen slitovala, proměnila se v ženu v teplém vojenském kabátě a pomohla dívce vstát.
„Tak pojď, co mám s tebou dělat.“
Lada se bez odporu nechala napůl vést a napůl vléct neviditelnými stezkami mezi houštím. Uvědomovala si, že liška má značnou sílu a také že se tu zřejmě velmi dobře vyzná, a tak se rozhodla vydat se jí na milost. I kdyby měla skončit v liščí noře, hůř na tom nebude.