Třicátáprvní

„Nemůžu uvěřit, že tohle dělám,“ zamumlá Cal a z police speciálního skladu sejme vysoké plátěné šněrovací boty. Reka, která vedle něj cpe do batohu konzervy, láhve s vodou a stanové celty, se na něj povzbudivě usměje.

„Nemůžu uvěřit, že tohle dělám,“ zopakuje Cal.

„To už jsi říkal,“ odpoví Carter téměř vesele, zdvihne svůj k prasknutí plný batoh a kontroluje vyvážení.

„Nemůžu uvěřit, že jsem na to přistoupil, že jsem porušil všechny sliby a přísahy, které jsem dal sám sobě, prostě se nemůžu smířit s tím, že se vrátím zpátky, nedokážu vstřebat a pochopit, že..“

„Přestaň,“ okřikne ho Carter.

„Ber to tak, že to zřejmě nešlo jinak vyřešit. Podívej se, je to zřejmě vůbec poprvé, kdy se tvůj otec, vrchní autorita Metra, dokázal na něčem shodnout se Slobodanem Lukou, vrchním rebelem Metra. Tam dole jsme všichni byly v patu, a kdyby někdo,“ trhne hlavou směrem k Rece, „nezačal mluvit a přemlouvat a přijít s jediným plánem, který je aspoň trochu snesitelný pro všechny, možná bychom byli všichni mrtví. Nebo celé Metro v chaosu.“

„Takhle je celé Metro v naději. Ale co když žádná naděje není!“

„Právě to přece jdeme zjistit,“ odpoví klidně Reka.

„A co když tam umřeme, co pak? Nezabije to jen nás, ale touhy a přání celého Metra.“

„I když naděje umře,“ podívá se na něj Reka vážně, „lidé přežijí. A nebudou na tom hůř než předtím. Stále budou mít Metro. Stále budou mít útočiště.“