Král našeptávačů

Občas přemýšlel, jaké by to bylo mít druhé jméno. Rodinu. Někam patřit.
Povětšinou byl však se svým životem spokojený. Za to, čím byl, vděčil jen sám sobě. Užitečný spojenec a obávaný protivník.
„Zima přichází,“ řekl, trochu smutně, když dorazily zprávy o Rudé svatbě.
„Slyšte mne řvát,“ utrousil cynicky, když se dozvěděl, že ser Jaime už pravicí meč nepozvedne.
„Rosteme do síly,“ poznamenal s jistým obdivem, když sledoval, jak členové kdysi nikterak významného rodu obsazují více a více pozic u královského dvora.
Ti všichni měli svá slova. Velká slova, známá slova. On měl své ptáčky a šifry, kterým nikdo jiný nerozuměl.