Útěchovice pod Stražištěm

Inkantance dozněla. Nekromant se propadal kouzelným transem, humusem, práchnivinou času i prostoru. Hlouběji. Kostlivé prstíky mrtvých duší se dotýkaly jeho mysli. "Dnes ne," odstrkoval je jemně, "počkejte ještě." Dům, jeho cíl, temně zářil na konci ulice pohřbeného města. Už bral za kliku, když nerealitu rozpáraly jasné chlapecké hlasy, a chladné soustředění přetavily v horký hněv.
Možná je to dobře, pomyslel si, třeba mi zrovna tohle scházelo - dvě horoucí srdce, chladná mysl a krvavé ruce. Zítra je taky den. Poslední.
Pátrací čety se vrátily dlouho po západu slunce, kdy do temnoty Útěchovic zářila jen okna domů strachem šílených rodičů, majáky beznaděje.