Sbohem

Frances visela v úponách hlavního stěžně. Zamyšleně hleděla zpět k tmavému pobřeží. Stále slyšela naříkavý křik racků. Ještě před pár týdny, by ji z toho pohledu bolelo u srdce. Ale najednou jí ty dva roky strávené na ostrově připadaly jako sen. A z každého sna se jednou musí probudit. Milovala nekonečná vřesoviště, rozeklané útesy i mlčenlivá blata. Milovala slanou vůni západního větru i teplo zapáleného krbu. Přesto věděla, že už se nikdy nevrátí. Ona patřila sem. Na Skřivánka. Malá, štíhlá fregata byla jejím domovem. A na její plaubě teď mířila k jihu. Až tam kde končil obzor a začínala ohloha.