Na rozhraní oceánů III.

Stále na cestě, má milá Mrs Meadows... ale už tam pomalu budem :)
Což ovšem neznamená, že se mi to celé nerozrůstá do šílených rozměrů.
Thomas nezmiňoval Lowryho průsmyk jen tak. Hory se náhle zdvihaly z mírné přímořské krajiny a cesta se v několika výrazných serpentinách šplhala vzhůru. Magdalene v půlce svahu tak trochu proti vůli svého průvodce sestoupila z kozlíku a rozhodla se protáhnout si nohy pěším výšlapem. Kamenitou cestu v zatáčkách krátila vyšlapaná pěší stezka, která měla značně strmější sklon a mířila rovnou kamsi za horizont. Křoviska tu nebyla nijak hustá, ačkoliv pár škrábanců si mladá cestovatelka přece jen vysloužila.
Než však koníci vůz se zavazadly vytáhli do sedla a než Thomas prohodil pár vět s hlídačem v ošumělém přístřešku u trvale otevřené závory, vyšplhala se Magdalene až na vrcholek oblého balvanu, který nabízel ohromující výhled směrem zpět. Hladce zelená krajina se zakusovala do téměř bouřkově modré hladiny moře, vlny se pěnily ve skalách pod Mysem. Sluníčko se jí začínalo opírat do očí. Ohlédla se směrem, kterým měli pokračovat. Cesta se vlnila plání mezi horskými svahy, jak obcházela několik menších pahorků. O pár mil dál bylo znát čáru lesa. Zdálo se, že tam někde se pláň sklání zase do údolí.
„Můžeme pokračovat, madam?“ ozval se sice zdvořile, zato poměrně důrazně její průvodce.
„Jistě, Thomasi, samozřejmě.“
Magdalene se vrátila zpátky do reality a třemi čtyřmi šikovnými kroky se spustila zpátky na cestu. Vozka jí podal ruku, aby se lépe dostala zpět na své sedátko a pak znovu pobídl koníky do kroku.
Na rovné cestě po chvíli zase zrychlili. Po trošce fyzické námahy se Magdalene cítila příjemně měkce unavená. Pomalu se začínalo ochlazovat, jak den klesal k západu. Blížili se k lesu a nyní již bylo zřejmé, že za jeho hranicí se cesta skutečně lomí po úbočí do dosti hlubokého zastíněného údolí. Magdalene se otočila na korbu pro pléd a pěkně se do něj zachumlala. Právě včas. Mezi prvními stromy na ně dýchl chladnější vzduch, jako by ve vzduchu byla ještě vlhkost po nějaké průtrži mračen.
„Hm hm,“ pokýval Thomas hlavou. „Šakalí potok je po deštích ještě pořád rozvodněný. To je vodní tříšť z peřejí, co visí ve vzduchu, madam. Snad projedeme dolů k řece rychle, tam už je voda přece jen klidnější.“
Pod korunami stromů bylo znatelně méně světla.
„Kde budeme nocovat, Thomasi? Není už před večerem?“ zamířila Magdalene svými dotazy přece jen k cíli cesty, ačkoliv se dříve zařekla, že si s tím nebude lámat hlavu.
„Nebojte se, madam, ještě máme tak čtyři hodinky dobrého světla. Do té doby do Bot River dojedeme. Možná si dáme v hostinci něco malého na poslední kousek cesty, ale pak už to není daleko. A paní Molly by nám tam měla poslat někoho naproti,“ odvětil Thomas a na chvilku se odmlčel, aby koníky opatrně provedl kolem malého sesuvu hlíny při pravé straně cesty.
„Jsem ale rád, že jste se nechala dole v Gordonově zátoce přemluvit k tomu obědu,“ dodal, když byli zase na bezpečně široké cestě.
Magdalene teď byla taky docela ráda, že v tom malém přístavu u cesty poobědvala. Sice to bylo dost narychlo a typický pach rybářské osady nijak nevzbuzoval chuť k jídlu, ovšem zpětně musela jednoduchý obložený chléb s ostrou paštikou velmi ocenit. Zdálo se, že dříve než se setměním se ke své příští zastávce nedostanou. Hlad ji sice ještě nepřepadal, ale dobře si uvědomovala, že po týdnech na lodi byl dnešek prvním dnem, kdy se opět pořádně pohybovala po pevné zemi a kdy se navíc neustále zaměstnávala novými a novými vjemy a pohledy. Jakkoliv se to zdálo neskutečné, takové novinky dokázaly člověka pěkně vyčerpat. Dalo se tedy čekat, že poctivá teplá večeře bude za pár chvil tím pravým, čím by ráda zakončila den.
Obvykle se takovými myšlenkami nezabývala, ale vědomí, že se přece jen konečně nachází na druhém konci světa, nějak probralo její smysly do stavu celkové bojové pohotovosti. Spolu s tím vším ji už od rána neodbytně pronásledovaly myšlenky na list papíru, pero a inkoust. Touha vypsat všechno, co již stihla spatřit a podělit se o ty nové zážitky s manželem a s nejbližšími přáteli alespoň prostřednictvím dopisů, byla doslova neodbytná. V hlavě už si svědomitě rovnala slova, kterými by co nejlépe vystihla své pocity z této země a z cesty, která ji vedla zase k dalším, zatím neurčitým, novinkám. Psaní dopisů, to však bylo jisté, musela prozatím alespoň o den odložit. Bude ráda, když ještě dnes uvidí pevnou židli, prostřený stůl a odestlanou postel.