Moje články

Zavírám oči, v rychlosti si balíš věci, s ostentativním třísknutím dveřmi odcházíš. V prvních vteřinách se zhluboka nadechuji a cítím, jak se mé plíce plní vzduchem, je to skoro jako první nádech. Kolikátý už? Vnímám obrovskou úlevu, jakoby ze mně všechen ten stres posledních dní naráz stekl. Mám chuť se položit do vany a nechat jeho poslední zbytky, ať se rozmočí a s vypouštěnou vodou pak skončí v odpadu, jinam nepatří.
Ležím ve vaně a dochází mi, co se stalo. Zavírám oči a mám chuť sáhnout po žiletce. Jsem bez tebe. Začínám promýšlet usmíření.
Zlato, tohle máme dokonale nacvičené, že?

"Chtěla bys, aby ti někdo česal vlasy?" zeptal jsem se, zdánlivě beze smyslu - alespoň tak nechápavě se na mě podívala. Musel jsem přivřít oči, její lesk byl oslňující - i přes tlumené tóny smutku vyvěrající odkudsi z hlubin její duše, hmatatelné skrz její zářivý úsměv. Byla pro mě ledovou královnou beroucí za kliku dveří vzdušného zámku - jen jen otevřít.
Dým v mé hlavě se najednou rozpustil. Co mám dělat, když jsme tři? Vychutnávat si tuhle situaci se vším, co přinese, i když vím, že ráno půjdeme oba domů za tím svým. Láska je krásná, tak proč s ní šetřit...čekat netřeba.

Další z nocí, jaké obvykle bývají k vidění maximálně tak ve filmech. Po ulicích osvětlených pouličními lampami korzuje pestrý průvod - Indka v sárí, Pákistánec v turbanu, několik černochů v bílých lněných oblecích. Nad nimi se vznášejí pestré vůně jídla - bylo-li by libo fretjes met pindasaus? Nebo ten nejlepší kebab ve městě a možná i na světě, od Pakiho? S andaluskou omáčkou chutná prostě špičkově. Z nedalekého Irish Pubu se nesou opivené hlasy - ano, je opravdu k neuvěření, že v zemi tisíce piv se pořád najde dost těch, kteří jdou radši na Guinesse. Cesta do Kempische Steenweg chutná jak čokoládový bonbon.

Před sedmnácti dny Madam vydechla - DNES NAPOSLED. MLÝNSKÉ KOLO V SRDCI MÉM ji oplakává, JÁ VÍM, že "BOŽE MŮJ, JÁ CHCI ZPĚT" bychom z jejích rtů neslyšeli - TEN ZLODĚJ ČAS v jejím případě bral plnými hrstmi.
Teď je JINDE, a ať je to v PENZIONU NA PŘEDMĚSTÍ nebo V OPEŘE, samozřejmostí je VANA PLNÁ FIALEK a chuť ČEREŠNÍ na rtech. Možná právě šeptá LÁSKO, LÁSKO NÁDHERNÁ svému MILORDU nebo OLIVERU TWISTOVI.
TAK ABYSTE TO VĚDĚLA, Madam, Vaším krédem budiž ŽILA SOM SPRÁVNE, JÁ SE VRÁTÍM - jste tu dál, v každé písni. Děkuji Vám.
ČÍMŽ CHCI ŘÍCT...ZHASNĚTE LAMPIONY, Madam odešla.

"No nepovídejte, kmotra!"
"Jo, je to tak, na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí! Byli tam spolu celou noc, seno jen šustilo, však se zeptejte starýho Týce, vždyť tomu se to muselo ze seníku sypat rovnou do dvora!"
"Přitom takovej kluk, v Praze študovanej, i když je tady u báby, stejně pořád jen v těch knihách leží, ani vykoupat se nejde..."
"Ale podívejte se na ni, z vočí jí to kouká! A vůbec, jablko nepadá daleko od stromu, koukněte se na její mámu."
"Povídám, ti dva tam spolu prostě šu*ali jako červený veverky! Snad si alespoň dali pozor..."

...a jak rosteš, hrdinové tvého dětství jdou s tebou. Můžou se jim trochu měnit tváře a kostýmy, ale zásadní je, že vždycky dělají věci správně. Snažíš být jako oni, že? A třeba to i jde, do té chvíle, než ucítíš potřebu taky změnit tvář a kostým...té nebo toho, kdo doteď lehával na levé polovině společné postele.
Máš strach, že si jako správný hrdina nemůžeš dovolit dosavadní druhou polovinu tvého srdce roztříštit na kousíčky tím, že ji opustíš? Nenech svůj strach rozhodovat o svém osudu a zabij v sobě takového hrdinu. Seber odvahu a staň se hrdinou svého nového života.

Další taková. Jo, měl jsem to tušit. A přitom mi to na začátku přišlo celkem nadějný, už jen proto, jak krásně se smála očima.
Ale moje máma, ta to odhadla hned, jak jsem ji poprvé přivedl domů na večeři. Prý že jsem se “…naparoval jako kohout, ale tahle slepice je stejná jako ta, kterou sis přivedl před měsícem, nejmíň desátá stejná v řadě…jako vejce vejci, synku.“ A hluboký mateřský povzdech. Jó, máma, ta se vyzná.
Zase další holka, která pršela na můj ráj. Ale co, díky dešti je ten ráj zelenější…a zelená pastva láká další slípky. Mám to tak rád.

Ten letmý pocit vzadu v hlavě přichází nečekaně. Jednou ve chvíli mezi probuzením a otevřením očí, podruhé když se jen tak touláš městem, potřetí třeba při vaření…Kdykoliv, kdekoliv. Pocit, že se stačí jen ohlédnout a…všechno je tak, jak jsi to měla ráda. Zase tančíš s Vé pod pódiem, Ká na tebe čeká s bílou růží na nádraží, Dé ti šeptá, že jsi „the most beautiful girl, I have ever met“…. Do očí ti stoupne nostalgický úsměv a/nebo slzy. Srdce jen tak decentně poskočí mimo rytmus. Máš je tam všechny a stále je dost místa pro další. Jsi zamilovaná…a pořád budeš.

Od dob, co pamatuji, co pamatuje moje máma, moje bába a bába mojí báby, vždy byla nad námi. Pokud ne všechna čtyři, alespoň jedno z nich. Svítila na úzké stezky, kde jsme museli opatrně klást jednu nohu vedle druhé. Jejich teplo prohřívalo naše unavená těla a těla našich zvířat, jen někdy nám žhavý sluneční vítr vháněl do očí nepříjemně štiplavý pot. Když někdo z nás padl pod tíhou nákladu, stačilo ho položit tam, kam zrovna dopadal snopec jejich paprsků. Odjakživa až dodnes, kdy pozorujeme pomalu, ale neústupně tmavnoucí vlnovku obzoru, očima rozšířenýma dětským strachem. Je to konec, nebo nový začátek?

Jsem připravený? Ne, nejsem a nebudu. Už nikdy nevidět jedinečnou barvu Tvých očí. Nesledovat, jak se Tvé rty po mých polibcích barví do ještě temnější karmínové červeně. Linii Tvých boků si budu moct dál vychutnávat dlaněmi, Tvou vůni budu vnímat snad ještě intenzivněji, sluneční svit i dešťové kapky dál ucítím na tvářích, na zeleň jarní trávy si dokážu vzpomenout, ale ničí mě vědomí, že neuvidím, jak kolem Tvých očí přibývají vrásky a Tvé skráně barvící se léty doběla. A tváře našich dětí, budou-li nám seslány. Znám však Pravidla a vím, jak zní Rozkaz. A pro život s Tebou, lásko…jsem připravený.

Poslal do sebe zbytek půllitru. Zrychlil se mu tep a vlnu horkosti musel setřást z ramenou, v ten okamžik byla k nesnesení. „Jsi v pohodě? Máš nějaký lesklý voči,“ zeptala se buchta, se kterou dnes trávil večer. „Je to fajn“. Zachechtal se, ale jakoby mu něco drhlo v krku. Důvěrně známý pocit jím projel od kořínků vlasů až po palce na nohou. Bylo to jako nástřel, který si dovedl vychutnat. Sevřel ucho půllitru a hodil ho za sebe. Byla by velká náhoda, kdyby tam nikdo nestál. Begbie nejel v drogách, Begbie jel v lidech. Lidi jsou všude a jsou zadarmo.

Když znáš jméno, je to často jen několik kliknutí, které tě dělí od něčího života - se vším všudy, kolikrát víc, než je záhodno. Tím teď myslím hlavně to těhotenský porno - ano, milé dámy, opravdu ne každý potřebuje na své zdi na Facebooku vidět, jak vám přítel, protože dneska už se manželství nenosí, přikrývá jednou rukou nahá prsa a druhou má položenou na nadějeplném bříšku. A pak informace - některé z nich můžou bolet. Copak je normální se po roce vztahu zasnoubit a po přesně devíti měsících a pěti dnech po svatbě povít dítě? Ale mně si nevšímejte, mluví ze mně závist.

Dneska už se nevyplatí zaměstnávat poštovní skřítky. Jen by se vyvalovali na úřadě a cpali by se fialkovými bonbony a pampeliškovým medem, darmo by se jim vyvalily břuchy a rozbolely zuby. Na tu trochu dopisů stačí stará Fořtová - nad rychlovarnou konvicí už je umí rozlepit a zase slepit tak, že si toho nikdo ani nevšimne. Pokud není šťouravej. Lidem se teď nechce číst ani psát. Ale máme tady na poště novinku, vymazlenej super model, povídal dopoledne prapravnuk pana Kolbaby. Nechcete psát pohlednici? Zkuste naši zpovědnici. Do přiloženého mikrofonu po stisknutí tlačítka namluvte vzkaz a odešlete. Jen bacha na záměnu adresáta.

A od toho dne nebudeš moct v noci spát. Tedy nějakou dobu, zvykneš si. Zůstane jen pocit. Jsi úspěšná, milovaná...šťastná. Ale najednou začneš přesně rozumět, co znamená, když srdce usedá. A bude se ti to stávat hlavně při procházkách Prahou - nejdříve pokaždé, potom už méně, zvykneš si. Ale bude to tam pořád, ta malá díra v duši - a malá díra taky díra. Budeš mít chuť hledat tu náruč v očích jinejch chlapů. Když to nepomůže, začneš hledat oči v těch náručích. Nenajdeš nic. Počkej si na Příště - a až ho potkáš, radši si rovnou poposedni. Chybama se člověk učí.

Vídávám je každý den - a s přicházejícícm přívětivým počasím jako by se jejich počet zvyšoval. Každý z nich je jedinečný, ale přišla jsem na pár věcí, které mají společné. Zdánlivě mírný úsměv, možná narušený škraloupem nenápadných vrásek v koutcích úst - a rozhodně to nejsou vrásky od smíchu. Jasné až zářivé oči s výrazem, který dokážu rozeznat, ale popsat vám jej nedovedu.
Přicházejí, procházejí, někdy jen tak stojí. Dnes, když jsem šla kolem nich, dokonce zpívali. Jasně. Čistě. Sopránově. Vybavily se mi malé ostré skleněné střípky.
Jsou chvíle, kdy vám ten váš kousek nebe závidím, opravdu - ale já ho nechci, děkuji.

Začalo to nevinně - slib tady, úpis támhle...a času bylo přece tolik. Ostatní si všímali, že se krátí, ale tys věděl, že to máš pod kontrolou. A co teď? Pálí tě červené a suché oči. U kořene nosu cítíš protivný tlak, o kterém víš, že nepoleví. Lítá to ze všech stran - zařiď, zavolej, vymysli, napiš, pošli, domluv, nezapomeň. Už je tady zase termín. Jsi na to sám. Víš, že to musíš ustát - není možnost, aby ses teď složil. V každém spánku ti buší odporný skeřet na monstrózní kovadlinu, sám sebe se ptáš - proč jsem s tou bakalářkou k****a nezačal včas?

Tohle je výkřik do tmy. Klaristní symfonie, takže úlet.
Až půjdeš kolem TOHO místa, vzpomeneš si?
Progresivní metalisto, měl jsi tenkrát pochopit šeřík.
Zůstaly mi tvoje oči - budu je nosit na provázku kolem pasu.
Nebudeš si pamatovat moje nehty ani ruce, protože nebyly.
Měli jsme spolu alespoň jednou zoufale zmoknout.
Měli jsme se spolu líbat v dešti, ale ono nepršelo.
Ten druhý byl první, kdo mě kdy líbal na Dušičky pod žlutým javorem.
A kvůli listí.
Žlutý javor zešedl a listí zetlelo.
Podzim odešel a já už nejsem ocún - moje duše nekvete.
A myslím na to, že se budeš ženit.

Ráno jiskřilo jinovatkou. "Na posledního března dobrý," zahučel jsem a zavrtal se hlouběji pod peřinu.
Vtom jsem narazil na cosi hedvábného. Usmál jsem se a pod víčky mi proběhly záblesky včerejšího večera.
„Konečně jsi moje, tentokrát snad už doopravdy.“
Rameno, po kterém zlehka přejely mé prsty, se pohnulo, snažíc se je setřást.
„Nebo ještě pořád ne? Zeptám se tě, až se probudíš.“
V okamžiku, kdy se mé rty dotkly té hebké kůže, se mi do vědomí vetřela nepříjemná myšlenka - "Vstávat a ke strojům!" Vždyť se měnil čas.
Nevím, jak vy, ale tou chybějící hodinou jsem se dnes cítil obzvlášť podveden.