Alternativní realita (AU)

Plukovníkův dům pocházel z dob, kdy pravé úhly nebyly v módě, dveře byly každé jinak vysoké a oplývaly tajemnou schopností praštit nově příchozí do hlavy tak důkladně, až ztratí vědomí, okna poskytovala stálý dostatek svěžího vánku a střechu mohli pokrývači používat jako vzorník možných řešení krytiny. Plukovníkova sedmá žena se však obdivovala novotám a tak se v sednici octl stůl tak nebezpečně rohatý, že se plukovník začal bát o svoje útroby a vyhlásil stolu tichou, o to urputnější válku, která vyústila v sérii nehod, po nichž zůstal jeden roh zlomený, druhý upilovaný, třetí ohořelý a čtvrtý jako výčitka nebohé choti.

Plukovník natáčel hlavu, těkal kolem ostražitým pohledem a měkce zvysoka našlapoval. Čím byl starší, tím déle mu trvalo se úplně vrátit, pořád ještě cítil na jazyku chuť bahnité vody a měl nutkavou touhu odnést si domů ty dobře rostlé větve. Odvykl tomu těžkému, nepohyblivému tělu, rukám, které mu zplihle visely podél něj a teď se s ním zase opatrně seznamoval, uzavíral přátelství a cítil při tom, jak mu počínající migréna bubnuje ve spáncích. Toužil se natáhnout do voňavých peřin a všechno to zaspat, ale věděl, že teď je nutné napnout síly, zkoncentrovat se a připravit se na to, co přichází.

Plukovník vyšel na zápraží, sedl si na lavičku do příjemného polostínu starého ořešáku, který kdysi vysadil. Zavřel oči a čekal. Volavka si ho ze strany prohlížela, pak udělala obezřetný krok, připravená při nenadálém pohybu uletět. Opatrně se přibližovala. Natáhla krk, složila ho plukovníkovi do klína a nechala si čechrat peří, pomalu, slastně přivírala oči. Za chvíli spali oba a snili volavčí sen. Plukovník v něm nejdřív sledoval rybky, jak se vznáší těsně nad hladinou. Vyčkával, tohle ho nezajímalo. Pak se vznesl nad rybník a letěl. Sledoval pozorným pohledem louky, ale nejvíc ho zajímaly cesty. Teď už věděl, kdo se blíží.

Staří má tu výhodu, že přináší dar neviditelnosti. Sousedé si plukovníka pamatovali jako starého a nevěnovali pozornost vyprávění svých dědů, že byl stár už za jejich dětství. Možná si mysleli, že v domku bydlelo už několik generací plukovníků, možná ten poslední ani plukovník nebyl, jen si oblékal uniformu svého otce a s ní i pojmenování plukovník. Ani skutečnost, že jeho manželka o sobě říkala, že je jeho sedmou, tedy štěstí nosící ženou, nikoho nepřekvapovala, možná že v tomhle kraji nebyl jediný, komu boží vůle vyšla vstříc. A tak i skutečnost, že u plukovníkových zadních dveří pravidelně postává volavka, zůstala nepovšimnuta.

Plukovník byl veskrze racionální muž. Jako takový již kdysi dovodil, že kdo žije déle, než by bylo jeho příbuzným milo, musí udržovat nedbale přátelské vztahy s ženami, které umí uřknout i dobytek z vedlejší vesnice. Záhy si nosíval domů vedle nových příběhů i svalník, sladký lupen, černý kořen, kobylí mléko a volský jazyk, usilovně vařil, masíroval a přikládal. Projevoval však v ohledu samoléčby podivuhodnou nedbalost, když z bylin určených k obkladům vařil odpolední čaj, vonné masti si s oblibou mazával na chleba a ze směsí na dobré spaní a zažívání si dělal pečlivě přikládané, libě vonící a zcela neúčinné obklady.

Plukovník snad kdysi býval mladý muž, veselý vojáček, pro kterého je válka dobrodružství a vzrušení podobné intenzity jako točit se v kole s pěkným děvčetem. Možná si jeho tělo pamatovalo divoké čardáše a polky, vířící copy a bosé nohy, třeba byl kdysi pozván do města a dvořil se elegantním dámám, jistě viděl a zakusil mnohé, rozkročen mezi staletími. Jistě by mnohé z těch zkušeností dokázal zúročit i teď, je to pořád stejné, pravidelný rytmus, rozzářené oči, zrychlený dech, společensky akceptovaná touha, blízkost těl. Od toho, aby se stal jedním z nejlepších tanečníků diska, ho dělila jen ta zatracená staletá kolena.

Dáte-li na váhy komplikovaný život s nejistým výsledkem a morální bezúhonností a jednoduchý život v bohatství s jistými morálními výhradami, najdete v každé společnosti jedince, kteří se rozběhnou do obou směrů a pak ty, kteří budou stát a nejistě přešlapovat uprostřed. Mluvili o tom dlouho, ale vlastně oba od začátku tušili, že v sázce je příliš mnoho, aby riskovali. Že život bez technologie, nebo hůř s technologií, která by se obrátila proti nim, by byl příliš komplikovaný. Člověk s přirozenou blbostí a technologie s umělou inteligencí jsou si zdá se mnohem podobnější, než by se mohlo na první pohled zdát.

"Sehni se... zacouvej pod stůl... neee nezvedej ten zadek!"
Člověk zas telefonuje se svým druhem. Neslyšíme reproduktorový šum ani hlas, ale na tom nic neobvyklého není. Lidi vyvádějí všelijaké věci.
"Neokusuj jim ty větve! Mají je, ehm... na šplhání."
Asi myslí ty větve, které obcházíme cestou z úkrytu k misce.
Zip na vchodu se otevírá. Bude jídlo! Jaktože tak brzy za světla?
"Někde tam jsou... vyčenicháš je?"
O deku našeho úkrytu zavadí něco... dlouhého a tenkého... že by... ano ano ano! ZOPHOBÁK!
Opatrně chytím zoubky a olíznu. Co když je to místo chutného červa odporný lidský prst?
Ale fuj!
Rohovina!

Sedím s notebookem na klíně, když slyším zvenku štěkat psy. K Ari se přidal i Rex. Ale neznějí výhružně. Vykouknu z okna.
Stojí za brankou. Ve světle měsíce je krásný, mohutný, bílá srst se třpytí. Jen ten roh!
Vyběhnu ven a vztáhnu k němu ruce.
Hebké chřípí, horký dech na dlaních, sametová srst na svalnatém krku. Jen ten zatracený roh pořád překáží!
Psi se mu šťastně motají kolem nohou, ve mně zpívá radost. Přišel!
Chce se pomazlit, ale ten zatracený roh nabral poštovní schránku.
„Poslouchej,“ povídám, „nemůžeš ten roh… schovat?“
Mohl!
Bydlí na dohled – místní koně ho vzali mezi sebe.

„Ten křáp mi normálně vyhrožuje!“
„Mně ani nevyhrožoval a rovnou mi zavařil. Podívej!“ sáhl po telefonu a hledal urážlivé zprávy do práce a Petrovi, ale v historii nic nebylo, jen ranní zpráva, že kvůli nemoci nepřijde a šéfovo „Brzo se uzdrav“.
„Je chytřejší, než vypadá. Kdybych ty zprávy od tebe sám nečetl, tak tomu nevěřím.“
Pokusil se mobil vypnout, ale ten se znovu zapnul a blýskal displejem, jeden by řekl, že vztekle.
Vzal ho, mrsknul s ním o zem a se zadostiučiněním rozdupal svítící obrazovku. Právě vyhodil oknem 10 litrů, ale co už.
Petrovi pípla smska.
„Tohle jste dělat neměli!“