DMD č. 21. pro 21. 4. 2020. Téma: Koncert zkázy

„Za tohle můžou komouši,“ ukáže Robert Denise na obvázanou nohu, „vyřiď jim, že příště budeme střílet my – do tvých kamarádek!“
Jakmile dívka opustí autobus, nažene zbývající do přední části autobusu.
„Nechovají se,“ nechápe Václav, „jako bychom měli rukojmí!“
„Soudruzi,“ protrhne večerní ticho tlampač, „propusťte mládež a vzdejte se!“
„Nejsem žádnej soudruh zelenejch sviní,“ zavrčí cikán, „já jim zahraju koncert!“
„Řvěte, holky,“ vystřelí ze dveří do vzduchu, „co se do vás vejde, nebo jde příští rána do vás!“
Nemusí ani pobízet, nahromaděný stres vybuchne v kakofonii strachu a hrůzy.
„To jsou ječáky,“ pokyvuje hlavou spokojeně Robert, „v metalu by se neztratily!“

„Slyšíš?“ zesílila matka rádio, „Musíš to zastavit!“
Usmál se na ni.
Od nešťastného výsadku ohluchl. V uších řev letadlového motoru, hvízdání větru, štěkot samopalu.
„Cokoli jiného,“ prosil.
„Všechny nás,“ vyčítala sestra, „ohrožuješ na životě!“
Přikývl. Byl vyslyšen, hukot vystřídalo ticho. Opravdový koncert zkázy.
Ženy nepozorovaly, naléhajíce.
Musíš, ohrožuješ, mysli na lidi, na nás!
Souhlasil, rozhodnut. Neslyšná hudba požírá duši. Rodina asi vybízí k činu, tak půjde. Znovu na západ, kamkoli na frontu, kde zabije pár Němčourů.
Pohřbí ho někde v hromadném hrobě, hrdého, že se nikdy nikdo nedoví, jaké peklo prožíval.
Nedá se přiblížit, a než být nepochopen, raději mlčet.

„Seš si jistej? Určitě?“
„Určitě. Hele, zkusit to musíme, je to jediná šance. Je to to jediné, co ho zlikviduje.“
A tak se skupina trabantů vydala zachránit svět. Dým z výfuků dvoutaktních duplastových ďáblů spolehlivě zabíjel chlupaté virové kuličky. Ty, které stačily prchnout, varovaly své příbuzné. Kamkoliv přijížděli trabanti v oblacích dýmu a za zpěvu chorálu dmr brm brm dmr brm brm laděného optimisticky v dur, chlupaté kuličky buď prchly, nebo zemřely strachy.
Kdysi vysmívaní veteráni se stali hrdiny a zachránci a každý je chtěl.
Elektromobily houfně páchaly sebevraždy vysokým napětím a ekologičtí aktivisté začali pracovat ve znovuotevřené továrně Sachsenring.

"Jsem vinen. Zrůda." uvědomil si při utrpení zbídačený Nelu. Nemohl ani zvednout ruce, propnout nohy, natož vstát a odejít. Měl by tu možnost? Bůhví jestli by ho stromy pustily.

Na uvědomění vlastní hodnoty, a tím hlavně nelítostného vraha, si musel sáhnout na úplné dno, plného jehličí a obklopeného podivnými stromy.

Drobným suchým šeptem začal popěvovat:
Tramontate, stelle!
All'alba vincerò!
vincerò, vincerò!

Ležel a zpíval temné noci.
Divné stromy se začaly rozplétat, země se lehounce zachvěla.

Jak mohl tak dlouze lhát, když nyní odchází věčně spát. Smrt je blízko, to byla ta šifra.

Drápy ostré jsou tu.
Podává se hostina.

Očista.

Bětka pumpuje. Vašek odnáší plné kbelíky, vodu přelévá do kotle. Pumpa mrzutě vrže.

Prádelna je plná páry. Babička obrovskou vařečkou v kotli podbírá cíchy. Šup s nimi do pračky, pak do ždímačky, nakonec do vany. Bětka máchá a znovu ždímá.
„Vašku, už mám zase plno,“ loktem si odhrnuje z obličeje zplihlé vlasy.
Vašek popadne obrovský škopek s čepicí bělostného prádla, jako nic.

Bětka přeochotně věší. Snad si trochu narovná záda.
Šnůra křížem krážem sešněrovala dvůr. Zákeřně se prohýbá. Ložní prádlo se vzdouvá.
„Vrrrrrr!“ Ťapka napíná provaz. „Kuš!“ okřikuje ho Vašek. Marně. Utržený pes vzal povlečení útokem. Prádlo rázem vysmejčilo zem.

Sedí na širokém zábradlí mostu. Pozdrav domova uprostřed cizoty.
V kalné řece plavou ještěři.
„Odevzdal jsem zakázku, krátil jsem si cestu domů přes Hrad. Byl hezký večer, na zámeckých schodech hrál nějaký kluk na flétnu… Seděl jsem tam a poslouchal, vzpomínal jsem na Vendulu – mívala flétnu ráda, však víš. Přešla půlnoc, najednou nikde nikdo, hudbu jsem slyšel už jen jako tichou vzdálenou ozvěnu…
Vtom měsíc zezelenal. Praha se zbortila. Šílel jsem, řval… utíkal, kam mě oči vedly. Rovnou do pasti… Nebýt tebe…
Máš představu, jak odsud?“
„Možná.“
„Tak honem pryč!“
Evžen pohladí vlhký kámen. Chvěje se pod prsty.
„Ještě ne.“

"Tak už se zvedni, slyšíš!"
"Jo, porád."
"Slyšíš! Nejen soused minulý týden, ale už i Renča naproti. A Zlatník už taky vyjel!"
"Ale v klidu ženská, však nehoří."
"Hoří. Teda roste. Koukni. No tááák!"
Manžel vyšel z domu, notnou chvíli přehazoval kde co v kůlně a pak vítězně vytáhl Toro.
Jenže to Toro už nechtělo totořit, tedy se mořit.
Po zatažení za startovací šňůru se neozvalo nic, tedy - jen malilinkaté škrrr .
Zatáhl podruhé a ŠKRRR .
Zatáhl potřetí.
Kakofonie týraných součástek, koncert zkázy všech vyladěných motorů.
Bože!
Tráva se tichounce rozchechtala.
Né nadlouho.
Za hodinu jsem vytahovala z auta novou sekačku.

Tři a půl hodiny melodií a jejich souladu vrcholí, všech patnáct sekcí hraje fortissimo, nad vším ční melancholický zvuk lesního rohu, který náhle mizí, přehlušen nářkem barytonu v závěrečné scéně, divák nedostal šanci vydechnout, skladatel jim nedopřál jediné tiché místo, všechno se valí, starý svět mizí a s prstenem na scéně umírají i staří bohové.
Je 17. srpna a obecenstvo tleská. Král Ludvík Bavor pláče dojetím, po čtyřech večerech se konečně zvedá z honosné lóže divadla, jež sám zaplatil, líbá Wagnerovi ruce a tělo mu vibruje blažeností. Publikum se střetlo s všehomírem.
Jen státní pokladna nejásá. Kvůli opeře hlásí bankrot.

Když nad tím později přemýšlel, napadlo ho, že to všechno začalo tím opilcem na královských vinohradech.

Ale já jsem ho jednak poznal, a jednak mi už od dětství vštěpovali úctu ke starším.

Ano, to přání bylo nesmyslné. Mohla ho napadnout podobně kouzelná hůlka, prsten, cokoliv.

Pozdě bycha honit. Naštěstí to nakonec dobře dopadlo.

Ale musel si přiznat, že ani tehdy se nepoučil. Ach, ten zkázonosný koncert! Už babička mu říkala "mluviti stříbro, mlčeti..." fuj, radši nemyslet.

Ale stejně, lyra hrála sice majestátněji, ale moc vyumělkovaně. Ta pastýřská písnička byla hezčí.

Podíval se do zrcadla, povzdychl si, a zastříhal oslíma ušima.

Dlouhé roky předstíral, že je všechno v pořádku. Že je přinejmenším spokojený, když už ne šťastný. Že se smířil.
Nikdy na své Rusko nezapomněl. Šílel z vědomí, že je naprosto bezmocný. Kdysi chtěl pohnout světem, vstoupit do dějin. Postupem času zbyl jen hořký pocit vlastní bezvýznamnosti. Vnitřní vztek obrátil vůči všem okolo. Proč nikdo nic neudělá? Proč, k čertu, nic neřeknou? K čemu je, že pomáhají tady, když tam nás umírá násobně víc? Každý se staví na piedestal, každý prý pomáhal… Lži! Jen samé lži.
Věděl, že svému Rusku už nepomůže.
Zalykal se vražedným vztekem.
A chtěl se jim pomstít.