Největší koncert

Hrají. Každé odpoledne a každý večer něco jiného a přece to samé. Housle trylkují, chvíli lkají, aby posléze zahrály utišující melodii. Čelo je doplňuje, basa občas důrazně dodá vážnosti. Tóny jsou provázeny šumem tlumeného hovoru a cinkáním příborů.
Jsou nejlepší, jsou oblíbení, občas zahrají na přání, ale někdy mají pocit, jako kdyby byli pouhou dekorací.
Wallace, Jock, Fred, Robert, Georges, John, Percy a William.
I dnes hrají.
„K čemu to je? Stejně nás nikdo neposlouchá.“
„U večeře taky neposlouchali.“
Hrají dál. V záři světlic hrají největší koncert svého života.
„Pánové, bylo mi ctí s vámi hrát.“
Titanic jde ke dnu.