Kapitola 11 Loučení

K mému překvapení požádala téhož dne Varensová o propuštění. Služba v ústraní na odlehlém panství, stranou veškerého ruchu jí prý nevyhovuje.

Neměla jsem jí to za zlé. Byla to městská panenka, pro život na Thornfieldu tak, jak jsme ho vedli, se nehodila. Přesto mě její rozhodnutí zaskočilo.

"Chápete, že Vám nemohu vystavit pořádné doporučení?" zeptala jsem se, ale usmála se, jako by věděla něco víc, než já a odpověděla, že si nemusím dělat starosti.

Rochestera očekávaný odjezd rozjařil, pobíhal po domě jako chlapec, rozdával úkoly, Varensovou štípl do tváře a nabídl jí, že může cestovat do Londýna s ním, v kočáře že je místa dost a jestli prý dokáže udržet jazyk za zuby, nebude mu překážet.

Nakonec se slitoval i nade mnou. Možná se v něm přecejen ozvalo svědomí.

"Doufám, že mě jednou pochopíte, madame," řekl mi při večeři a znělo to skoro jako omluva. "Myslel jsem... Skutečně jsem věřil, že když odjedeme z Jamajky, že budeme moci začít znovu. Thornfield se zdál být dobrým místem pro nový začátek."

Krev mu zmizela z tváří, sinalé rty se mu chvěly. "Starý, střízlivý Thornfield! Tak odlišný od dusivého podnebí Západní Indie, tak vzdálený veškeré smyslnosti a domorodým kouzlům. Začít znova tady, kde nikdo nezná naši historii."

Vzdychl a mně ho skoro přišlo líto, protože se zdálo, že upřímně trpí.

"Mýlil jsem se. Nezvládnu to, alespoň teď ne. Opravdu musím pryč, jinak za sebe neručím. Aspoň načas."

"Takže mě tu necháte samotnou? Zavřenou v tomhle domě, ve kterém sám nemůžete vydržet?"

Rty mu škubly nevolí, ale odpověděl mírně: "Nemějte obavy. Budete mít veškerý komfort. A pro všechny případy, kdyby se vaše choroba vrátila...," přisunul ke mně skřínku s laudanem.

Ten morfinový extrakt se stal příslovečnou poslední kapkou a já se rozplakala. Nenáviděla jsem se za svou slabost, ale prostě jsem to nedokázala ovládnout.

Odjeli druhý den ráno. Dívala jsem se za nimi, jak se pomalu ztrácí v mlze pod klenbou dubů. Kola skřípala v písku příjezdové cesty a klapání kopyt bylo slyšet ještě dlouho potom, co mi spřežení zmizelo z dohledu.

A potom nastalo ticho. Leželo mi na hrudi, takže jsem se stěží mohla nadechnout a ústa jsem měla plná mlhy.

Byla jsem sama. Sama v cizí zemi, v cizím opuštěném domě, bez prostředků, okradená i o poslední jistoty, které mi ještě zbyly.