7. Zaklínadlo

„Ty tu mlhu taky vidíš? I Ženku?” Erika počkala, až se maminka vrátí do kuchyně a přisedla si k muži na kanape.
„Koho?“
Dívka ztlumila hlas: „Ženku přece. V tom oparu!“
„Pomalu, beruško. Kdo je Ženka a v jakém oparu?“
„Ach jo. Mě se zdá, že vídám občas Haničku. Jako za závojem. Nebo jejího králíka. Nebo nohy, jak utíkají, utíkají a nikdy nedoběhnou. Jenže ve dne. Není to sen.“
„Aha. Všiml jsem si tuhle při obědě, že ses nějak zarazila.“
„Jo. Seděla v páře. V míse s polívkou. Nechtěla jsem to všem vykládat. Měli by mě za blázna!“
„Jasně.“
„A pak když mě vyhodili ze Sokola. Jen jsem se šla zeptat, jestli můžu přestoupit na atletiku. Stáli jsme na oválu, oni se chvíli kroutili a koukali do země a pak jeden řekl, že nemám předpoklady.“
Erice už bylo přes vzlyky špatně rozumět.
„Nastoupila jsem do oddílu dřív než do školy. Znají mě osm let, a teď najednou nestačím. Jako bych byla prašivá!“
Otto ji k sobě přivinul.
„Znenadání mě polil pot, úplně ledovej, okolo se udělala jakoby mlha. Přestala jsem je vidět. Cvakaly mi zuby, a kolem zase běžely nohy. Moje nohy. Vůbec nevím, jak jsem se odsud dostala. Akorát odněkud z tý z mlhy se ozvalo Makabi. Znělo to jako zaklínadlo.“
„Takhle jsi na to přišla! Přemýšlel jsem, odkud je znáš.“
„Ještě žes mě podpořil, máma by mě jinak nepustila.“
„Já chodil do Makabi ještě jako kluk ve Vídni. Tenkrát jsem tam hrál i divadlo.“
„Tys byl herec?“
„Ne, to byl spolek, kde byla spousta legrace a tohle byla jedna z nich. Já za ně hlavně plaval. A byl jsem dobrej!“
„Páni!“
„Jenže pak přišli oni. Život zešedl, ztratil obrysy a perspektivu a musel jsem utéct.“
„Jo. Pitomá mlha.“