63. kapitola – Kdo chytne dědouška?

63. kapitola – Kdo chytne dědouška?

Poprvé po těch únavných dnech, kdy měla hlavu napůl vycpanou vlnou a napůl olovem, byla Šárka naprosto ve střehu. Srdce jí bušilo a cítila v zádech pohled Kláry, která se v sednici zpoza záclony snažila nenápadně sledovat skupinu před domem.
„Dobrý den,“ spustil muž s bujným tmavým knírem a těžkým přízvukem, „přišli jsme tě varovat.“
„Dobrý den,“ odpověděla Šárka s lehkým pokývnutím, „před strašidly?“
„No… ano. Nejste zdejší. Tak nevíte, že…“ Zaváhal a pak vyhrkl: „Nikdo v mlýně nepřečká noc. Dějí se tu příšernosti a zhůvěřilosti.“
„Náš dědoušek se odtud nechtěl odstěhovat a po jediným večeru z toho dočista zešedivěl,“ přidala se žena. Pravděpodobně jeho, jak Šárka bystře odhadovala. Opravdu se jí mozek vrátil do práce.
„A běhá doteď!“ tvrdilo jedno z mrňat, ale vzápětí se zastydělo a utřelo si protékající nos.
„Kušuj! Moc ti to mele,“ zarazila ho starší sestra.
„Můžete mlít zase!“ chytila se Šárka příležitosti a kývla k domu. „Strašidla jsou v trapu.“
Rodina střídavě zalapala po dechu a vyměňovala si překvapené pohledy.
„Jak jsi to dokázala?“ zeptala se žena, které obočí vylétlo tak, že bylo na nejlepší cestě vyrazit do jižních krajů.
„Je od hranic,“ mínil šeptem nejstarší syn.
Šárka zalitovala, že nezkusila napodobit jejich přízvuk, ovšem něco jí říkalo, že by kdyby se o to pokusila, litovala by ještě víc.
Navíc cítila, jak ji Klára pobízí pohledem, takže improvizovala dál: „Vydaly jsme se s bratrem do světa, abychom se naučili strachu. A nápomocní pocestní nám doporučili váš mlýn, proto jsme se tu utábořili… ubytovali.“
„A mátohy? Jak jste je zahnali? Nezkusily vás vysát do mrtě? Zabili jste je? Semleli jste je jako liščí bobek?“ Rodina své dotazy vychrlila společnými silami a zdálo se, že se řídí pravidlem Čím menší člen, tím krvelačnější řešení.
„Ehm…“ Šárka se rozhodla pro revoluční počin – pravdu. „Stačilo sedět a nehnout brvou až do bílého rána.“ Pravda, i s pravdou je třeba šetřit. „Přízraky uznaly porážku a s prvním kokr–“ Do háje, kde tu byl nejbližší kohout. „–paprskem utekly. Jsme tu už týden a nevrátily se, takže…“
„…se můžeme vrátit!“ zajásala děcka.
„Musíme chytit dědouška a říct mu tu novinu,“ mínila žena.
„To byste měli.“
Muž se zamyšleně zadíval vedle mlýna. „A co roztočit kolo? To jste s bratrem nesvedli?“
Šárka se za zakabonila. „Zřejmě si nás pleteš se siláky-nebojsy. My se teprve zavádíme.“ A protože ani hrdinové v začátcích své hrdinské dráhy nemůžou být úplná jelita, rychle dodala: „Ovšem nějakou výslužku na cestu bychom brali. A za nějaké dobré boty a oblečení vám prozradím, jak je to s utopenci pod náhonem, abyste mohli mlýn znovu rozběhnout nebo zabydlet nebo tak.“
„Ale to víte, že ano! A kde máš bratra? Musíme poděkovat vám oběma,“ řekla žena.
„Je velice plachý a stižený pupínky,“ řekla Šárka.
„Ach tak,“ žena na to.
„Ale máme stejnou velikost,“ dodala Šárka významně. „Skrz to oblečení.“
„Jé, támhle vykukuje!“ zvolalo děcko, které potkala u řeky. Poděšeně se otočila a spatřila v okně Klářinu mávající ruku. I jen tím gestem uměla zapůsobit veskrze přátelsky. Kdyby nepřišla o hlas, jistě by rodinu strhla jásavým jitřním zpěvem.
„Takže se nebojí strašidel, ale z lidí má nahnáno?“ zeptala se podezíravě starší dcera.
Šárku napadlo, že si měla vzít bludný kořen s sebou. Teď by ho po té holce mohla hodit.
„Prosím tě, Olko,“ prohlásil bodře muž. „Každý jsme nějaký. A každý hrdina nějak začínal.“
„Určitě ve vašem putování bude nějaký zvrat. Jako že ty se naučíš bát o něj a on se přestane bát holek,“ nadhodil nejstarší syn a vysloužil si od odrostlé dcery štulec.
„Možné to je, ale teď by se nám hodily zásoby a vybavení na další cestu za naším posláním,“ připomněla jim Šárka a pak si vzpomněla na Annu a po jejím vzoru si dala ruce v bok. „A musíme vyrazit co nejdřív, než bude horko.“ To zase znělo jako moudro královny Blanky.
Co by v takovou chvíli udělal táta?
Nejspíš by ji pochválil za předvedené diplomatické schopnosti.
Rodina se ochotně rozprchla. Otec s nejstaršími dětmi šli obhlédnout mlýn, matka s mrňousy zamířila pro potraviny, a nejspíš i pro praotce rodu, a Šárka si na chvilku oddechla.
Svou historku o učení málem potopila, když málem vyjekla, jakmile na ni staronový mlynář zpoza rohu houkl: „Jestlivá se chcete naučit strachu, možná bych pro vás měl radu.“
„Aha?“
Mlynář se poškrábal na hlavě, a když spustil ruce před sebe, zamnul jimi, jako by v nich už už držel svou starou čepici. „Věc se má tak. Mladý rytíř, co žije za dvěma horama a jednou vodou, je v moci nějakýho zlýho kouzla. Ve dne v noci bloumá a ztrácí se před očima. Podle toho, co říkaj lidi, je v moci vampýra. Nebo zlých rusalek… teda na tuhle verzi jsi ještě moc mladá. Taky mu prý může duši po troškách upíjet temný pták, který mu každou noc zalítá do komnaty.“
„Oni nemají okenice? Nebo mříže?“ zeptala se Šárka.
„Prý nic nepomáhá,“ odvětil mlynář. „Tak mě napadlo, jestli se chcete v tom boji s kouzelnýma mocnostva pocvičit… rytířova máti by vás štědře odměnila.“
Šárce se kvůli nějakému rytíři nechtělo pouštět so dalších střetů, zvlášť když z těch posledních byla sama celé dny jako mátoha. Ovšem kdyby se rytíř zamiloval do Kláry, která by ho chrabře zachránila před upírskou ptačí rusalkou… Jenže sestře bylo čtrnáct let. Pokud by se někdo pokusil o nějaké zázračné polibky a zásnuby se svou zachránkyní, Šárka by ho vcukuletu proměnila v zahnívající rohlík.
„Slyšel jsem, že už je tak zoufalá, že chtěla poslat pro nějakou kouzelnici odkudsi z Tramtárie, aby ho zachránila.“
Šárka zpozorněla. „Nejmenuje se ta kouzelnice Zora?“
Mlynář se zachmuřil. „Ne, nějak od a.“
Šárka čekala.
„Prý je nějaká mladá,“ vzpomínal mlynář.
„Mlada?“ zašeptala Šárka.
„Stará by toho uměla víc, ale mladá, nebo stará, zatím rytíři nikdo nepomohl, tak proč byste to nemohli zkusit vy?“
Šárce v hlavě hlodal pokušitelský červ: Proč ne?
„Vlastně vám můžem sehnat i odvoz, aspoň za ty dvě hory,“ nadhodil mlynář.
Skoro to vypadalo, že by jim nejraději viděl záda. V tom se shodli. Klára byla zezadu jako obyčejný lidský mládenec hodně přesvědčivá.
Mohly by zlomením rytířova zakletí zlomit i to Klárčino. Obvykle to tak funguje.
A i kdyby ne, snad se dozvědí, kde hledat Mladu.
„Platí,“ souhlasila Šárka. „A potřebuju mapu!“
Protože ty z mouky už měla rozmazané všude možně.