6. Hotentot

Nebyla jsem tím jediným, co chtěl toho dne Vojta Náprstek předvést Klubu amerických dam. Snad, aby ode mne odvrátil pozornost, snad aby řádně využil čas, zařadil na ten den i první předvedení onoho báječného vynálezu, který společně s námi přicestovat ze Spojených států.
„Pohleďte, drahé dámy, tento důmyslný nástroj již v Americe ušetřil švadlenám celé moře času! Ale co bych mluvil, dovolte mi praktickou ukázku.”
Náprstek se s rozmáchlým gestem posadil ke stroji a rychle jej rozpohyboval. Dámy ho napjatě sledovaly. Většina z nich dobře tušila, kolik času by stálo ušít pytlík, který v rámci své demonstrace hodlal Náprstek vyrobit. Mně však stačil jediný pohled a věděla jsem víc. Na okamžik jsem se stejnou měrou toužila rozesmát a stejnou zastavit svého dobrodince, který se dopustil začátečnické chyby. Stroj byl však rychlejší než má mysl. Stačilo pár okamžiků a Náprstek zmateně zíral na látku, která nebyla protkána jedinou nitkou.
„Já tušila, že to nebude fungovat,” ušklíbla se squaw jménem Mlada. „Nic nenahradí poctivou ruční práci.”
„Vyčkejte přece, třeba jde jen o drobný problém,” zastala se Náprstka Marie Orlická a smazala tím něco z nepříjemného dojmu, který na mě při našem setkání udělala.
„Zapomněl jste navléci nit,” usmála jsem se na Náprstka.
I on se své chybě jen zasmál a rychle jako rys za soumraku ji napravil. Zanedlouho již hrdě obcházel knihovnu domu U Halánků s plátěným pytlíkem sešitým drobnými pravidelnými stehy. Dámy jeho nadšení vesměs sdílely.
„Tak přece jen,” vydechla Marie a radostně zatleskala. „Taková užitečná mašinka. Dívka, která se s ní naučí pracovat, nebude mít nouzi o živobytí.”
„A to mi bylo řečeno, že bílé ženy pracovat nemusí, neboť je živí jejich manželé,” poznamenala jsem bez rozmyšlení. Kdybych tušila, co tato poznámka později způsobí pečlivěji bych se nad ní zamyslela. Sama jsem tou dobou již dobře věděla, že to není pravda. Do mých slov se však vloudila trocha trpkosti nad tím, co všechno nám Klekí-petra o světě bledých tváří neřekl.
„To se ovšem pletete,” rozhorlila se Marie. „Možná u vás u divochů, ale u nás v civilizaci se každý může uživit prací svých rukou.”
„Spíš leckdo musí,” vmísila se do hovoru Jirka. „Mimochodem, tvé prohlášení nedává smysl. Nšo-či se k životu svého národa vůbec nevyjadřovala.”
Marie ji probodla vzteklým pohledem.
„Aby ses ty neozvala. Co já vím, jak žijí nějací hotentoti?! Ale vím, jak moc by se taková věcička hodila v sirotčinci. Dívky by se s ní naučily pracovat. A nejšikovnějším bychom možná i mohly přispět na koupi. Víte vy, co je to sirotčinec? Nebo v těch vašich bezbožných krajích házíte nechtěné děti z útesu jako ve staré Spartě?”
Chvíli mi trvalo než jsem pochopil, že ta poznámka byla mířena na mě. A jen pár dalších mžiků křídel kolibříka jsem potřebovala k tomu, abych si uvědomila, že Marie je z těch, co neumí zacílit svůj hněv na jeho původce.
„Nevím, co je to sirotčinec,” odpověděla jsem, „ale kmen Apačů nemá nechtěné děti. Vždy se pro každé najde místo u ohně.”
„Tak to mi něco povídejte o sociální vyspělosti naší společnosti,” ušklíbla se Jirka. „Sirotčinec je místo, kam odkládáme naše děti. Takové, co nemají rodiče, nebo které rodiče opustili. Je to o něco lepší než útes, ale zářná budoucnost je tak také nečeká.”
„Možná by čekala, kdyby se víc z vás osvícených dam snažilo o sirotky starat,” odsekla Marie, „Ovšem teď mě omluvte. Šicí stroj mě opravdu zaujal, půjdu se na něj podívat zblízka.”
„A co vy, Nšo-či?” zeptala se Jirka. „Vás to nezaujalo?”
„Zaujalo by,” vysvětlila jsem ženě, o které jsem doufala, že ji časem budu moci považovat za přítelkyni, „ale už v Americe jsem se s jeho fungováním řádně obeznámila a naučila se s ním pracovat. Nepotřebuji teď tedy zabírat místo těm, pro které je novinkou.”
„No tedy,” kývla uznale Jirka, „a pak že jste hotentot. Neurážejí vás takové ignorantské poznámky?”
Nechtělo se mi přiznávat, že netuším, co to mám být onen hotentot. Jirka mi byla milá a usoudila jsem tedy, že její uši jistě pochopí, když si dovolím nevinný žert.
„Indián smývá urážku jedině krví,” zazubila jsem se na ni přesně tak, jako bych byla divoškou, za kterou mě Marie považovala.