5. Nedělní oběd

Okousaný nehet ukazováku zajel pod strup na noze.
„Neškrábej to, Eriko. Zničíš si kolena! A narovnej se.“
Dívka si pozdychla. Nahlas.
Muži se tvářili, že nic neslyší, ale maminka položila polévkovou mísu na žlutě vyšívaný ubrus na stole poněkud hlučně.
„Já už nechci chodit na gymnastiku.“
„Promluvíme si o tom po jídle.“
„Potřebuju se naučit pořádně běhat!“
„Nekřič a sedni si pořádně,“ otec také zvýšil hlas. „Než se mi podaří zařídit nový lístek, budeš se chovat normálně. Nechceme být nápadní.“
„Ta kladina ti tak jde! Jsi moc šikovná!“ Maminka si konečně přisedla.
„Proč zrovna běhat?“ Strýc Otto se zaklonil na židli.
„Nechci, aby mi zase něco ujelo.“
„Já vím, že ti Hanička chybí. Mně také. Nebyla to tvoje vina. Ale teď musíme být opatrní.“
„Co je na běhu nebezpečného? Chci to prostě zkusit!“
„Utéct bychom chtěli všichni,“ povzdychl si Otto. „Kdyby tak bylo kam.“
Otec se napřímil: „Slávinko, nalij už konečně, ať nám to nevystydne!“
Žena nazdvihla pokličku na bílé porcelánové míse, zdobené růžičkami a zlatým proužkem. Vyvalila se pára.
Erika ztuhla. Pomáhala s přípravou. Zeleninová polévka. Hrách, brambory, mrkev, krupice. Žádné maso, natož králík. Nemůže přece vidět uši, legrační ocásek ani čumák.
Ženka seděla uprostřed mísy, dívala se na ni a mírně se usmívala.
Dívce se draly slzy do očí. Neblbni, je to jenom pára. Otřela si obličej.
„Co je, Eriko, nemáš hlad?“ maminka nalila další sběračku.
„Moc ne. Ale sním to, potřebuju sílu.“
„Hodná holka,“ tatínek se chopil lžíce. „Tak dobrou chuť.“
„Dobrou,“ odbroukla Erika spíš pro sebe. Levá ruka jí sklouzla ke koleni.
Jizvy stejně zůstanou.