Hance byla zima. Venku protivně foukalo a kamenný kostel svatého Gabriela byl vlhký a nepřívětivý. Kromě toho se nudila.
Kázání o ztraceném synovi už slyšela. Na chvilku ji zaujal zbloudilý sluneční paprsek, který se prodral dovnitř skrze rudé roucho svatého na vitráži nad kněžištěm. Na Mamiině tváři nakreslil legrační červený flek.
Světlo uvnitř byla novinka, holčička si pamatovala jen okna zakrytá závěsy, ale vikář drnčel pořád stejně.
Timmy ji pod lavicí nakopl, štípla ho do paže a oba přitom předstírali, že zbožně naslouchají. Nemělo to konce.
„Představte si malou ovečku. Není zlá, neodešla, protože by chtěla. Jen se ztratila, oddělila se od stáda a ocitla se v cizí zemi, kterou neznala. Ovečka si nepamatuje, kde je její matka, pamatuje si jen teplo.“
Hana zbystřila. Ovce byly nové. Konečně změna.
„Pastýř hledat nepřestal. Hleděl do dálky, doufal a čekal. Připraven ji přijmout, bez ohledu na to, jak dlouho byla pryč.“
Co by taky dělal, dívka zase přestávala poslouchat, ale kněz se zahleděl přímo na ni.
„Moji drazí, modleme se za ty, kteří se vrátili, i za ty, kteří jsou ještě na cestě. Ať jsou naše srdce otevřená, aby se každý mohl vrátit domů, do náruče své rodiny a do náruče našeho Pána. Amen.“
„To bylo o tobě,“ Timmy poskakoval před vchodem, než se dospělí vypovídají.
„Jak to myslíš? Nejsem ztracená!“
„Ale hledají tě. Jsi na cestě.“
Prskla na něj. „Já jsem doma tady!“
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit