41. kapitola – Záplava světel

41. kapitola – Záplava světel

„Nějak jsem se ztratila v davu,“ vysvětlovala Zrzkovi, který bryskně kráčel a po očku ji kontroloval, jestli ztracení nehodlá zkusit i bez davu.
„Jistě.“ Mávl loučí. „Tak pojď, princezno. Už na tebe čekají. Všichni,“ dodal významně.
„Ten požár někdo schválně založil,“ vyhrkla a následovala ho, protože co jiného jí zbývalo.
„To už víme. Přihořívá,“ zabručel.
„Cože?“
Na poschodí dole čekala královna.
„Hoří,“ dodal Zrzek a uklonil se.
„Neplaš. Dnes v noci stačí jedno špatné slovo a dopadne to ještě hůř,“ řekl královna a pak pokynula Šárce. „Jsi v pořádku?“
Šárka měla na jazyku: „Měla bys vidět ty dva lumpy!“ Za jiných okolností by královna ocenila, že i její nevlastní dcera dokáže s nepřáteli pořádně zamávat.
Už nepospíchali a Šárky se zmocnilo zvláštní tušení.
„Pokusili se nás vykrást dva lupiči,“ hlásila královně. „Přistihla jsem je u královských komnat.“
„Kam ses v panice zatoulala.“
„Ano.“ Pak jí došlo, že jí ta královnina poznámka ve skutečnosti nepomáhá. „Prohledali Klářin pokoj,“ pokračovala rychle. „Určitě tam najdete stopy. Nevím, co jí mohli ukrást, pak se snažili dostat ke mně. Jenže bylo zamčeno.“
„Jaké štěstí,“ podotkla královna a vzala ji za rámě. Měla opravdu pevný stisk. „Prověř to,“ zavelela přes rameno Zrzkovi.
Ten se vytratil.
Královna ji mlčky dovedla na dolní podlaží, kde měly zuřit plameny, ovšem s tím požárem to nebylo tak horké.
Všude poletovaly koule světel, odrážely se s hlasitým pinkáním od zbraní, které jako trofeje zdobily chodby. Motaly se do praporců a zdálo se, že se baví.
Pár si jich posedalo královně na plavé vlasy a královna je rázně rozehnala rukou. „Zatrápená sebranka!“
Strčila Šárku do hodovní síně a princeznu oslepila záře.
Na kratičkou chvíli měla pocit, že vstoupila do podivné knihovny spletené jako košík a noc se změnila v oslnivý srpnový den.
Pak zatajila dech, když za tím výjeve bylo něco dalšího, poskakující světla a plameny na přilbě rytíře, který vpadl do stanu jako silueta bez tváře. Vypadal jako obr.
Zamžikala a silueta se zmenšila. Šárka se k ní vrhla. „Táto!“ Objala ho. S ním po boku se jí nemohlo nic stát.
„Nahnala jsi mi pořádný strach,“ řekl jí. Přitiskl ji k sobě. „To si ještě vyříkáme.“
Provinile polkla, ale najednou zahlédla i mistříčka, který obdivně kroužil sálem a přitom si dělal poznámky.
„Co se stalo?“ zeptala se najednou ona i táta.
„Hotovo,“ prohlásil mistříček. „Můžeme to uzavřít. Je to úžasný jen, i když poněkud otravný. Naštěstí všichni přežili a nikdo nikoho neudupal. Odvoláme je ze zahrady?“
„Nejdřív vyřešíme toto,“ odvětil král.
„Kde je Klára?“ zeptala se Šárka. Že by splynula s tou září stejně, jako se ona nořila do temnot?
„S chůvou a dámami na zahradě. Myslím, že už všechny zapojila do povzbudivých písní o hasičích a o tom, že přijde šťastný úsvit,“ řekla královna, která držela stráž poblíž dveří.
„Pojď se na to podívat,“ vyzval Vladan Šárku a odvedl ji ke stolu, na němž spočívala truhlice. „Nevšimla sis jí někde předtím?“
„Ne.“ Truhlice nebyla nijak nápadná. Jen na víku byly nějaké znaky a Šárka se je pokoušela rozluštit. Připomínaly jí škrábopis předků.
„Museli ji sem pronést večer se zásobami. Uvnitř bylo vskutku nepřiměřené množství bludiček,“ vysvětlil mistr. „Ať jim šlo o cokoli, vsadili na přirozenou zvědavost tohoto druhu. Jakmile v kuchyni otevřeli víko, bludičky se vyhrnuly do přízemí.“
Šárka se dotkla dna. Něco na něm nesedělo. Když zvedla prst, zjistila, že jí na ní ulpěla barva. Další zaklínadlo? Smazala ho a ani ji toho nevšimla.
„Museli to být ti dva padouši, které jsem nachytala u nás před komnatami.“
„Kde jsi neměla co dělat, zvlášť když jsme si všichni mysleli, že hoří.“
Šárku napadlo, že měli opravdu štěstí, že vetřelci nezaložili požár doopravdy.
„Jeden z nich měl kouzlo na otvírání pokojů. Ke Kláře se dostali snadno, protože nebylo zamčeno, a já myslela, že vás chtějí okrást o korunu nebo něco…“ Jenomže šli po mně a mé knize. Kousla se do rtu. „Jenže pak je vyrušil Zrzek…“
„Ivo,“ upřesnila královna. „Lipinský.“
„A utekli. Prostě.“ Pokrčila ramenem.
Táta si to přebral. „Nejdřív vyřídíme tohle.“ Přešel k oknu. Trochu drhlo a vzdorovalo, ale nakonec se mu ho podařilo otevřít. „Milé bludičky, děkujeme za návštěvu,“ pronesl slavnostně a hluboce se uklonil. „Bylo nám velikou ctí. Nyní se můžete vrátit do svého domova.“
Bludičky se pohupovaly u stropu a váhaly.
„Do lesa,“ připomněl jim král. „Do nejtemnějších hvozdů, kde váš jas vynikne jako nikde na světě.“
Bludičky to zvážily a jedna, dvě, tři se snesly k oknu.
„Zde jste jen jednou z mnoha, ovšem ve svém přirozeném prostředí jste každá jedinečná a vpravdě brilantní.“
Bludičky se na sebe dokázaly podívat i bez očí a vrhly se k oknu. Jako by na hrad sestoupila Mléčná dráha, jejíž proud se vyvalil do zahrady, kde spustil nanovo povyk mez zachráněnými obyvateli, a řítil se do lesů. Nad poli se rozptýlil do sítě paprsků, vyplašil zajíce a srnky a pak se vytratil mezi stromy.
Táta se opřel čelem o rám okna, zhluboka si povzdechl a řekl: „Tak to bychom měli.“
„Kéž by,“ dodala královna a její pohled pálil víc než všechny bludičky dohromady.

Šárka dostala domácí vězení, neboli „zaracha“, jak by řekli panoši a pážata, ale vzhledem k přísné ostraze, kterou na členy rodiny nasadila královna, nešlo o velké narušení každodenní rutiny.
Po večerech teď mohla sledovat šestici bludiček, kterým se hrad zalíbil natolik, že se usídlily v chrličích a výsledný efekt byl opravdu působivý.
Po prvním velkém lijáku radši založily kolonii ve staré věži, která díky tomu povýšila na maják.