4. kapitola - Humphreyho taxi

Humphrey opatrně ukusoval ze sendviče s tuňákem a vejcem, který mu v Deli na nádraží vybral Bernard, a hleděl z okna pomalu se šinoucího taxi. V papírovém sáčku vedle sebe měl ještě jablko a ovesnou sušenku. („Dopolední svačina je povinná, sire Humphrey.“) Téměř všechny příznaky hypoglykémie už odezněly. Panika se nevrátila. Cítil se tak klidný, až ho to samotného překvapovalo. Částečně za to mohla vděčná reakce Bernardova těla na tolik žádané polysacharidy. Nepamatoval si, že by jeho tělo reagovalo na jakékoli jídlo tak blaženě.
Mohl za to ale také ten dlouho postrádaný pocit, že někdo řeší jeho problémy. Že se o něj někdo stará. Řešit problémy druhých byla jeho doména a kolbiště. Nikdy nedat najevo ty své bylo jeho obrana a brnění. Až Gregovi dovolil, aby z něj brnění sňal, až jemu dovolil vidět svou slabost. Jenže Greg už tu rok nebyl.
Pohlédl kradmo na Bernarda. Seděl na samém kraji sedadla. Nehleděl z okénka, ale přímo před sebe, Humphreyho prsty sepjaté v typicky bernardovském gestu.
„Jak jste věděl, že mi bude špatně, Bernarde?“ zeptal se.
Bernard sebou trochu trhnul. „Nevěděl jsem to,“ odpověděl po chvíli. „Jen jsem to poznal. Colu s sebou nosím v aktovce pořád. Je to nejúčinnější první pomoc.“
„Potřebujete ji často?“
„Výjimečně. Naučíte se dávat si pozor. Ale nikdy nevíte, kdy uvíznete někde v koloně nebo v podzemce.“
Humphrey na něj beze slova hleděl. Jak dlouho Bernarda znal, čtyři, pět let? Jak to, že mu něco takového uniklo? A co o něm vůbec věděl kromě toho, že je brilantní, pohotový, velmi schopný, malinko naivní a… ano, laskavý. Vlastnost, která byla ve státní správě tak výjimečná a kterou si udržel navzdory tomu, že jeho kariérní hvězda prudce stoupala vzhůru.
„Jak to zvládáte, Bernarde?“
Usmál se. Bylo to nepochybně Bernardův úsměv, přestože tkvěl na Humphreyho tváři. „Není to tak těžké. Chce to trochu předvídavosti. Hodně peněz. Dobrého a spolupracujícího lékaře. Kazetu se suchým ledem na inzulínové injekce. A plechovku coly.“
„A nikdo to neví? Ani premiér?“
Bernard zavrtěl hlavou. „Není důvod.“ Jeho úsměv trochu zhořkl. „Kariérní postup státní správy zrovna neprotežuje nemocné mladé muže.“
Humphrey beze slova přikývl a znovu odvrátil oči k okénku, za nímž se míhaly holé větve stromů v St. James Park.

Taxi zastavilo před obchodním domem Harrods právě, když dojedl a otřel si ubrouskem ruce. Bernard vystoupil jako první a otevřel mu dveře, snad ze zvyku, a Humphreyho na jeho pohybu cosi zaujalo. Když vyrazili směrem k nablýskaným dveřím, už nebylo pochyb.
„Bernarde,“ zasykl, „vy kulháte! Já nikdy nekulhám!“
Bernard se zastavil, ve tváři těžko přemáhanou bolest. „Já vím, že nikdy nekulháte, sire Humphrey. Jak to, že sakra nekulháte? Bolí to jako čert!“
Humphrey se zarazil. Uvědomil si, že v tomhle ohledu si na Bernardovo tělo zvykl velmi ochotně. „Promiňte, Bernarde,“ řekl tiše. „V pátek to bývá nejhorší. Pomáhá bandáž. A léky na bolest. Mám něco v úřadě.“ Pak nabídl Bernardovi rámě. „Zavěste se do mě a zkuste to ovládnout. V Harrods mě dobře znají a my nechceme vzbuzovat příliš mnoho otázek, že.“
„Stačí ty, které vzbudí skutečnost, že sir Humphrey Appleby má o pět centimetrů kratší nohavice,“ zamumlal Bernard.
Společně vykročili mezi zářivé sklo.