36. kapitola – Kouzla se hrnou ze všech stran

Fandom

Povídka

Kapitola

Šárka opět a nechtěně usedla. „Ťunťa,“ pomyslela si vztekle. Nejvíc ji na tom rozčilovalo, že v tu chvíli měla tajemná Mlada pravdu.
Protože Šárka nedokázala dojít do hradu.
Nedokázala ujít víc než deset, jedenáct kroků.
Když se zvedla, zatočila se jí hlava a v uších cítila tlak. Připomnělo jí to nechtěný ponor do jezera.
Ale teď ji před pádem zachránily ruce, které ji s houpnutím zvedly. To by jí skoro připomnělo tátu, jenže si včas všimla, že na tátu je tenhle člověk moc zelený.
Vzpomínka na jezero ještě posílila. Kdyby se Šárka zhluboka nadechla, určitě by zachytila pach bahna.
„Princezno, když dovolíš,“ řekl Vladko a vykročil s ní k hradu. „To je v pořádku. Postarám se o ni,“ zavolal na kohosi. Šárka otočila hlavu a uviděla muže ze stráže, který k nim běžel.
Vladko byl zadýchaný za ně oba, ale poznámku „Vyrostla jsi“ si nechal pro sebe a srdnatě s ní kráčel zahradou.
„Co se stalo? Princezno?“ volala strážce a Šárka v něm poznala královnina muže. Už je měla zmapované. Tohohle nazrzlého nemohla přehlédnout. Navíc se ochomítal kolem Ludmily, jedné z královniných komorných.
„Ať připraví teplou vodu, aby se princezna mohla umýt,“ řekl Vladko.
„Mluvím s princeznou,“ odbyl ho rázně muž. „Co se přihodilo?“
„Upadla jsem,“ vysvětlila a snažila se neznít malátně.
„Tak vidíš,“ dodal Vladko netrpělivě. „Jestli mi nevěříš, pošli sem další chlapy, ať se o ni postarají. Už se sem ženou i zahradníci,“ pokývl hlavou směrem doprava a strážce – jak jen se jmenoval? – se ohlédl.
„No dobrá,“ zamručel podezřele.
„Já vám princeznu vážně neunesu,“ řekl unaveně Vladko. „Doručím vám ji přímo na práh. Žádný strach.“
„O strachu nemůže být řeč,“ odpověděl zrzoun. „Královna všude kolem hradu rozestavila stráže.“
„No jestli se všichni jenom vybavují místo toho, aby dělali něco užitečného…“
„Nevyskakuj si, myslivečku,“ ucedil zrzek, znovu vrhl na Šárku zpytující pohled a rychle odkráčel.
Potom se k nim připojili zahradníci. Šárku překvapilo, že se vyskytují v takových rojích. Asi to mělo něco společného s opilováním.
„Vezmeme jí nohy,“ nabídl jeden pomocník a vyznělo to lehce znepokojivě.
„Víte co?“ Vladko se s Šárkou v náručí otočil dokola, až pomocníky nechtěně odkopla. „Uděláme to tak, že někdo z vás doběhne pro čisté plátýnko, další pro ještě čistější vodu a zbytek popožene ty líné kůže, které jí měly už dávno přijít na pomoc.“
To bylo trochu nespravedlivé vůči zrzkovi, ale choval se neomaleně, Šárka se proto nenamáhala bránit jeho čest.
Zahradníci se rozprchli a Vladko si před ni s povzdechem klekl.
„Není to tak zlé,“ namítla Šárka a přejela si rukou po tváři. Na prstech jí ulpěla krev.
„Podle mě ano,“ řekl Vladko. „Teče ti krev z nosu, Výsosti, a já nemám čistý kapesník. Zkus zaklonit hlavu.“
Šárka to udělala, a jak koukala na nebe, v duchu si říkala: „Ach, Oldřichu, pospěš si.“
Vladko rozhořčeně dodal. „Poslyš, vůbec se mi nelíbí, jak tu na každém rohu okouní stráže, ale když o něco jde, moc jim to nezapaluje. Taky se mi nelíbí, že na hradbách je to samá kuše a ti hlupáci pro samou nudu střílejí po ptácích. Co jim taková vlaštovka udělala, netuším. Možná na ně vyklopila bobek a oni to berou jako poskvrnu svého válečnického štítu.“
Šárku překvapilo, že se stráž mezi služebnictvem netěší velké přízni. Zrzek a jeho milá byli zavádějící příklad.
„Nevadí mi tě poponášet, ale dost mě to znepokojuje. Co se stalo? Ublížil ti někdo, princezničko?“ Vladko se jí nejistě podíval do očí.
Šárka zavrtěla hlavou. Nevěděla, co na to říct. Nebo spíš co ne. Dost hloupě ji napadlo vmést mu do tváře, že si měl vzít Annu a oba mohli žít na hradě. Naštěstí jí ty řeči zarazil knedlík v krku.
„Poslyš, nemáme moc času.“ Rozhlédl se. „Pokud mi to nemůžeš prozradit, vezmi si aspoň tohle.“ Sklonil hlavu a stáhl si z krku provázek. Na jeho konci byl malý váček. „Ten škapulíř mi dala matka pro ochranu. Je v něm pár bylin, nějaké barevné kamínky, ale párkrát jsem díky němu měl na lovu štěstí jako hrom.“ Znovu se rozhlédl a vložil jí ho do dlaně. „Schovej ho. Pozor, už jdou. Ten zahradnický výrostek je rychlý jako chrt.“
„Dala ti ho matka. To nemůžu přijmout.“
„Poslyš, dějí se tu divné věci. Všichni o tom vědí. A tobě matka žádné ochranné kouzlo nemohla předat.“
Šárka v zájmu vlastní příčetnosti zahnala seznam kouzel, která dokazovala opak.
Zahrada ožila spěšnými kroky a Šárka škapulíř hbitě schovala do svého váčku s poznámkami.
„Dobře,“ řekl Vladko. „Pokud tedy věříš na takovou domácí magii,“ dodal omluvně a vstal.
Ahahahaha, vůbec ne. Kdepak ona a magie.
„Děkuju ti. Z celého srdce,“ řekla Šárka a možná vystihla klárkovský tón. Navíc ji napadlo, že Vladka dělí od jména jejího otce jen dvě písmena. Maličko ji to uklidnilo a dnes to potřebovala jako sůl.
„Za málo.“ Vladko mávl rukou. „Doslova. Ale člověk potřebuje kapku štěstí, když žije obklopený lidmi s nezdravou zálibou ve zbraních. Když už je o nich řeč…“
Lavičku obklopili strážci a Šárku napadlo, jestli ji neodnesou k mistříčkovi i s ní.
Vladka možná napadla stejná věc, když jí na rozloučenou ustaraně špitl: „Drž se. Hodně štěstí.“
V tu chvíli jí připadal ještě bledší než ona sama.