32. kapitola – Rozplétání

32. kapitola – Rozplétání

Kouzlo Šárce unikalo mezi prsty, protékalo jako voda, když se člověk nutně potřebuje napít. Sevřela dlaně, ale kouzlo sebou cuklo jako oprať neposedného koně. Bylo kůzlečí a chtělo si hrát.
Měla neodbytný dojem, že si z ní magie utahuje.
„Je to vůbec možné?“
Soustředila se na slova improvizovaného zaříkání, ale na jazyk se jí draly jiné průpovídky: „Z pečiva lidmi se musíte stát…“
Magie se mrskla s vervou vylovené ryby. „Tak ty si chceš, maličká, se mnou hrát?“ Zasršela a bodla Šárku do dlaní jako ježek.
Šárka se nedala. Vkládala do proměny všechno, včetně zbytků vůně bylin, která jí uvízla na prstech.
„Není to nejlepší místo,“ připomnělo jí potměšile kouzlo. „Stromy okolo tě nedovedou dost skrýt, učednice. Stačí, když se někdo přiblíží na pár kroků – a hele, tady je! Hned za tebou a mračí se. Smůla.“
Šárka tyhle triky znala. Neohlídla se a nezvedl ruku, ani aby si třela pot, který jí sklouzl až pod nos.
Rozplétala ten smotek trpělivě, jako kdyby pomáhala Anně s klubkem vlny nebo zdivočelých bavlnek. Ta představa jí dodala odvahu.
Jeden uzlík za druhým. Na konci ji místo palčáků čekají dva lidé.
„Jak vůbec vypadali? Kdo si pamatuje oči služebnictva?“ popichovala ji magie a pak jí prudce trhla za ruce. Šárka div neklopýtla.
Jak vypadali? Byli velcí tak, jak se někomu ještě celkem malému zdají všichni dospělí. Žena měla hnědé vlasy a… ano, Šárka ji párkrát potkala. Měla špičatý nos a při zametání si pobrukovala. Zástěru jí zdobily vyšívaní jeleni. Přesně tak.
Šárka pocítila, že teď přitahuje nitky kouzla k sobě. Šlo to snáz a už měla před očima ruce těch dvou. Drželi se a Šárka je vlekla ze zajetí mouky, kvásku, cukru a rozinek a všech těch tajuplných procesů, které probíhaly uvnitř pícky.
„V ní je taky oheň? Cítíš ho?“ předhodila jí neodbytná magie.
Šárka ho opravdu cítila. Kapky potu se slily v potok, který jí klouzal do pootevřených úst. Dýchala, ale ne dost zhluboka. Jako tehdy, když spadla do jezera. Stahovalo ji to ke dnu.
„Slušela by ti křupavá kůrčička,“ dodala magie a Šárce málem ujely prsty. „Byla by z tebe hezká perníková panenka. Malinko připečená, ale s chutí bych si tě nalámala do kafe.“
Šárka zatnula prsty do kluzkých provazců tepajících mocí. Teď už na nich závisel i její život.
„Musíš na to jít jemně,“ vybavila si Annina slova. „Když za nit trháš silou, jen zpevňuješ uzel. Zkus to…“
„Takhle,“ dodala Šárka a přinutila se spustit ramena a uvolnit tělo. Sama byla jeden velký uzel.
Naposledy opatrně pozvedla ruce a postrčila jimi dvojici na zídce.
Podle dvojího hlasitého žuchnutí a tichého zaklení dopadli za zeď v lidské podobě.
Šárka se svezla k zemi. Naštěstí se z ní nestal žok mouky, ovšem nechybělo mnoho. V uších jí podupávali mravenci a před očima se jí zatmívalo.
Byť tma by tě pohltila…
Šárka se soustředila na modré nebe. Sluneční paprsky pronikaly korunami stromů jako stěnami proutěné knihovny v jejích snech. Cítila, jak ztěžkle leží na zemi, ale bylo to její tělo. Dočista bez uzlů.
Sluha a služebná za zídkou vstávali, oprašovali se a zmateně se jeden druhého ptali, jestli jsou v pořádku. Šárka poslouchala, jak odcházejí a napadlo ji, že bude muset někoho poprosit, ať je nevyhazují, i když se na pár dní bez vysvětlení vypařili.
Svezla se na trávu vedle křoví. Neměla ani sílu stoupnout si na vyčnívající cihly a nakouknout přes zeď, aby se ujistila, že zamilovaná dvojice netrousí drobky nebo není pokrytá krustou.
Bývalí mazanec a mazancová se však nedali do zděšeného křiku. Co víc si přát?
„Magie nehraje fér,“ postěžovala si Šárka šeptem větvím dubu vysoko nad sebou.
Pink! Do čela ji praštila papírová kulička a odrazila se do trávy.
„Příště to bude jednodušší,“ ujistil Šárku hlas shůry.