3. kapitola - Kradmé našlapování

3. kapitola
Kradmé našlapování

Šárka Annu ujistila, že ji může nechat o samotě a slíbila, že nebude bez dozoru zapalovat svíce. Světla bylo v knihovně dost.
„A prosím nešplhej na žebříky, princezno,“ přikázala Anna Šárce, když vyšla ze dveří. „Do mezipatra nechoď,“ dodala, než dveře zavřela.
„Budu se držet při zemi,“ slíbila Šárka.
Anna ještě vrhla varovný pohled na lustr a na vycpaného tetřeva se znepokojivým výrazem, kterého kdysi dávno kdosi s podivným smyslem pro krásu či pro humor posadil na bidýlko do kouta, a nechala Šárku mezi policemi knih, portréty bojovných předků a glóby.
Mistr Zdislav ležel ve své komnatě s rýmou a jeho kýchání se neslo chodbami, a Šárce tudíž odpadla hodina. Král měl plno práce, jinak by výuku třeba převzal. Bylo by hezké s ním sedět a něco mu předčítat, ale Šárka tohle umění měla v malíčku a mohla se v něm dost dobře pocvičit sama. Napadlo ji zkusit něco delšího než bajky a pohádky. Na neznámá slova se může potom vyptat krále a královny. Už pro to, že by ji potměšile potěšilo, kdyby našla nějaké, kterým si nebyli jistí.
A vůbec, možná bylo lepší, když táta nevěděl, co má Šárka dnes za lubem.
„Zora, Zora, Zora,“ říkala si Šárka, zatímco procházela knihy uložené ve skříni, odkud posledně mistr vytáhl kroniku. Za chvilku si to začala polohlasem prozpěvovat, až se z toho stala zmuchlanina na způsob „Azor, Azor, Azor.“ Šárka se zarazila a potřásla hlavou, aby tu hloupost dostala z hlavy.
„Jaká asi byla?“ říkala si, když vší silou držela kroniku z minula, vytáhla ji a s funěním ji položila na zem. Když ve vazbě zapraskalo, vyděšeně zatajila dech. Mistříček neměl tak dobrý sluch, aby poznal, že se o několik místností dál Šárka nechová ke kronice s dostatečnou úctou, proto se mohla pustit do listování. Usoudila, že to vezme od konce. Dávalo to smysl. Přeskočí prázdné stránky a dojde k teď.
Kniha se ovšem bránila a v jednu chvíli ji řízla do prstu. Šárka ho strčila do pusy a zamračeně cucala krev.
„Jsem jako upír,“ napadlo jí. „V přítmí a schovaná.“ Zadívala se k oknu. Venku byl sluneční den. Ráno setřáslo zbytky jarního chladu. Bylo slyšet neodbytné cvrlikání ptáků, kteří poskakovali mezi lístky břečťanu. Odkudsi zblízka se k nim přidal holub s hlubokým vrkáním.
„Tady,“ řekla si, když v knize našla současnost.
Vytržené listy. O tom se mistr nezmínil. Kdo to mohl udělat?
Žádné líčení královské svatby a už vůbec žádný popis nevěsty. „A psal to někdo jiný,“ pochopila Šárka. Pochopitelně. S novou královnou přišel i nový mistr kronikář. Ale i tak zalistovala sem a tam, aby si ta rozdílná písma prohlédla. Předchozí pisatel měl poněkud nejistou ruku a písmena měla jiný sklon. Některá zakončoval buclatými krucánky. Potom následovaly ztracené stránky. Zbyly po nich cápaté pruhy papíru, na kterých zůstaly nanejvýš tak útržky prvních písmen.
Po tom prázdném místě se brku chopil mistr Zdislav, který holdoval slovům s ostřejšíma ušima a začal se zápisy až u „slavné svatby královny Blanky a krále Vladana“. Šárka četla dobře, ale s touhle knihou měla co dělat. Byla tam spousta dlouhých slov. Přeskočila popis holdů a chodů a pak dospěla k „mladičké princezně Šárce, králově dceři z prvního manželství, dva roky staré, jež podobou připomínala matku“. Následoval popis průvodu psovodů.
Šárka si frustrovaně povzdechla. Potom naklonila hlavu a shrbila se nad kroniku, až do ní málem zabořila nos. Za „manželství“ a „matce“ mistr tužkou připsal nenápadný otazník.
Dost překvapivě následoval příběh o vpádu do hradu a smrti zrádných strýců. K obojímu podle toho, co pochytila z vyprávění otce a Blanky a náhodných kolemjdoucích, došlo zaručeně ještě před svatbou. Svatba byla třešnička na dortu. Šárka se přesto z jeho líčení nedozvěděla víc než, co už znala z písní, a poznámka, že „zrádní bratři krále nepřežili noc“, vyvolávala pouze další otázky.
Šárka si uvědomila, že jí mrznou prsty na rukou i na nohou.
Kdyby měla dát na kroniku, tak se podle všeho ani nenarodila. Prostě v jednu chvíli seděla na pódiu a koukala na psy rázující kolem.
Zato oslavy Klářina narození si vyžádaly celou stránku a mistr do toho vložil s takovým zápalem, že k popisu přidal ilustraci s tančícími zajíci. Šárka si nepamatovala, že by se zúčastnili oslav v jiné než pečené podobě, ovšem nehodlala strhat mistrovy umělecké snahy.
Když kroniku vracela na místo, kniha jí ta podezřelá a neuspokojivá zjištění opepřila ještě tím, že se ji pokusila sprovodit ze světa. Jakmile ji Šárka zvedla zpátky k prázdnému místu na polici, bichle se nebezpečně naklonila a převážila ji.
Knihovnou zaznělo přidušené „uf!“ provázené hlasitým žuchnutím a Šárka se ocitla pod těžkým koženým stanem. Kronika jí ležela na hrudi a Šárce se mimoděk vybavili kluci, kteří se občas poprali na nádvoří. „Nevzdávám se,“ sdělila knize, která ji vyzývavě tlačila na starý koberec. Byly na něm tulipánové motivy, ale po květinách rozhodně nevoněl. Spíš po zmoklém psovi.
Šárka se zadívala na svícen z tepaných kovových plátů u stropu. Něco jí připomněl. Zbroj? V tu noc, kdy hrad padl, a přitom byl zachráněn, byla úplně maličká. Někdy si dokázala představit, jak jí někdo tiskne tváří na hrudní plát.
Zkoušela rozeznat motivy na svícnu.
Vtom se z parku ozval nezaměnitelný smích a Šárka zalétla pohledem k oknu zalitému světlem. Měla pocit, že jí sluneční paprsky dopadají na pravou nohu a zahřívají ji.
Ke smíchu se přidal pobavený hlas královny, zněl však příliš tiše, aby Šárka rozeznala, co říká.
Zavrtěla zahřátou nohou a vyklouzla z područí rodové minulosti. Už ji raději nezkoušela vrátit na místo a jen ji ztěžka vytáhla na nízkou stoličku.
Odhodlaně dupla na tulipánový koberec a rozhodla se, že půjde pokračovat ve výzvědách v parku.

Královna Blanka seděla na pokrývce na trávě a vyhřívala se na slunci. Vypadala tak spokojeně, že Šárka zaváhala, jestli ji má vyrušovat, a chvíli ji pozorovala zpoza tlustého kmene obřího smrku.
Klárka takové starosti neměla a pobíhala kolem. Královna ji po očku pozorovala a ukusovala jablko.
Vtom se jí Klára přikrčila za zády a s výkřikem se na ni vrhla.
Královna se vmžiku přetočila na bok, popadla dceru a vyskočila na nohy. „Co to tu máme?“ prohodila se smíchem, zatímco se jí Klára kroutila u boku. „Tygře? Nebo vlče?“
„Dláče!“ vyjekla Klára.
„Takže přímo vlkodláče!“ řekla královna a začala se s ní procházet po trávníku.
Byla ohromně vysoká a vypadalo to, že si kopajícího balíčku ve žlutých šatech ani nevšímá.
„Ne dláče!“ protestovala Klára.
„Takže nějaké ptáče?“ zeptala se její matka. Přehodila ji, popadla ji oběma rukama a zatočila se s ní dokola.
Šárka najednou stála kousek od nich. Nevěděla, co si počít. Mohla by se k nim přidat. A přitom nemohla.
Jako by ji znovu našel chlad z knihovny a přimrazil ji na místě.
„Pusť mě!“ výskala Klára.
Královna se při otočce zastavila a zadívala se na Šárku. „Pojď k nám, moje milá,“ řekla jí. „Dáme si svačinu.“
„Šáli!“ radovala se Klárka a vyloženě sebou v královnině náručí mlela.
„Kdepak šálí. Žádné šálení,“ prohlásila královna a odnesla dceru na pokrývku. „Musíš se vykoupit. Když útočíš na nic netušící lidi, stihne tě trest. Že ano, Šárko?“
Šárka, která na nevinné oběti neútočila (pokud se nepočítalo to, že onehdy rozesmutnila otce), pokrčila rameny, ale šla za nimi.
„Stejně by nás obě neunesla,“ napadlo Šárku a netušila, kde se ta myšlenka vzala. Zvlášť když si dokázala královnu představit, jak hrdě kráčí s oběma princeznami pod paží jako se selaty do trhu. A občas by si je nadhodila čistě jen tak pro legraci, protože pro ni nepředstavovaly žádnou zátěž.
Netušila ani, proč to pomyšlení mělo skoro nahořklou pachuť.
Královna postavila dceru na deku a nařídila jí: „Natrháš nám květiny, malá šelmo. Utíkej.“
A malá šelma utíkala. Zvonky, máky a jetel neměly šanci.
„Co ty, Šárko?“ řekla královna. „Nemáš hlad?“ Podala jí talířek s koláčky.
Šárka si jeden vzala a posadila se na okraj pokrývky. Dívala se na sestru, která nadšeně plenila louku a vypadala jako slunko v zárodku. Zahradník s pomocníkem, kteří procházeli opodál s hráběmi na ramenou, se na malou princeznu s úsměvem dívali.
Když byla řeč o pozorování, Šárka věděla, že na ni Blanka upírá ty pronikavé modré oči.
Uslyšela šustění papírů. Otočila se a uviděla, že královna zastrčila pár listů papíru pod košík s poživatinami.
„Copak jsi dnes ráno dělala?“ zeptala se Šárky, i když to zaručeně věděla. Probírali s otcem všechno možné. U společných jídel sedávali vedle sebe a div si nešeptali tajnosti jako služebné, které s chichotáním procházely po hradě.
Jestli někdo věděl, co se odehrávalo na zmizelých stránkách, byla to královna.
„Nic,“ řekla Šárka a uzobla koláč. Nevěděla, kam s očima, a marmeláda uprostřed nabízela ucházející cíl. „Nic moc,“ rozvedla to. „Byla jsem v knihovně. Mistr mi ukázal rodokmen.“
„Vždyť je nemocný,“ namítla královna.
„Ukázal mi ho minule,“ upřesnila Šárka.
A protože ta věc s mámou vyžadovala mazaný přístup, rozhodla se na to jít oklikou. I když měla dojem, že královna Blanka by se nenechala rozhodit jako táta.
„Jak to vlastně bylo s tátou a strýci? A s tebou?“
Šárka se otočila ke královně a čekala. Blanka naklonila zamyšleně hlavu na stranu a tlustý cop se jí svezl z ramene. Jeho koneček zatančil po pokrývce jako střapec, kterým se škádlí koťata.
Šárka přiťapkala zpátky, padla odhodlaně na zadek a začala se soustředěně přehrabovat v květinách.
„No, Karkulku už jsme probrali,“ odvětila po chvíli královna. „A jezinky už máme taky odbyté, takže se asi nemusím bát, že v noci neusnete.“
Šárka čekala. Klára taky zvedla hlavu a poslouchala.
„Tak vám povím příběh o… námluvách.“