3. kapitola - Bernardovo nádraží

Bernard pocítil absurdní úlevu, když viděl sám sebe, jak se potácí ven z vagónu. Znamenalo to, že v tomhle zešílevším světě nezůstal sám. Že alespoň jedna nesmyslná věc dává smysl.
Pak málem zařval bolestí, když se na něj Humphreyho… jeho tělo zřítilo plnou vahou a koleno se pod ním podlomilo. Potřeba co nejrychleji najít úlevu mu paradoxně pomohla přemístit tu postavu se sinalou tváří a v perfektně padnoucím obleku (jak to kruci dokázal?) na nejbližší lavičku na peróně. Ještě nebyl v bezvědomí, zaplaťpánbůh. Rychle otevřel aktovku, vytáhl červenou plechovku, nacvičeným pohybem zatáhl za kovové očko a přiložil ji Humphreymu k ústům.
„Vypijte to.“
„Co je to?“ zamumlal ztěžklým jazykem.
„Cola.“
„Nesnáším colu.“
„To je mi líto.“ Znělo to sarkastičtěji, než zamýšlel. Humphreyho hlas byl pro sarkasmus zrozen. „Vypijte to.“
K jeho údivu už neodmlouval. Po několik locích převzal třesoucími se prsty plechovku z jeho ruky a dopil ji. Pak chvíli mlčky seděl a zíral do prázdna. Bernard přesně věděl, jak se jeho tělo cítí, když pomalu ustupují všechny hrozivé příznaky a mozek se začíná vracet k plnému vědomí. Vypadal při tom vždycky příšerně.
„Co to bylo?“ zeptal se nakonec Humphrey.
„Co jste snídal?“ opáčil Bernard. Zase ten ostrý Humpreyho tón.
„Nic. Kávu.“
„Hypoglykémie.“
Konečně se na něj otočil. „Jestli si, Bernarde, myslíte, že právě teď je vhodná doba pro procvičování řečtiny…“
„Prudký pokles cukru v krvi. Já, vy… tohle tělo má od devíti let diabetes prvního typu.“
„Pane Bože,“ zaúpěl Humphrey jeho hlasem. Plechovka mu vypadla z prstů a s rachotem se koulela po peróně.
„Musíte se nasnídat, sire Humphrey.“
„Cože?“ V cizích očích své tváře zahlédl odlesk vlastních pocitů. Hrůzu z toho, že svět přestal dávat smysl.
„Musíte si udržovat stálou hladinu v cukru v krvi. A před obědem budete potřebovat inzulín.“
„Pane Bože,“ zašeptal Humphrey znovu a zavřel oči.
Po chvíli mlčení dodal: „Tohle všechno… co to má znamenat? Víte o tom něco, Bernarde?“
Bernard jen bezmocně zavrtěl hlavou. Krátká úleva, kterou pocítil, když viděl Humphreyho ve svém těle, už dávno vyprchala. „Co budeme dělat?“ zeptal se po chvíli tiše.
Humphrey se zhluboka nadechl a vydechl. Pak ještě jednou. Nakonec otevřel oči a téměř klidně se zeptal: „Máte dnes nějakou schůzku?“
„Jen s vámi. Páteční provoz, však víte.“
Humphrey kývl. „Páteční provoz bez premiéra. Chválabohu. Stojí před nádražím nějaké taxi?“
„Viděl jsem tam tři.“
„Tak vyrazíme.“ Humphrey pomalu vstal z lavičky. Bernard ho automaticky chytil za paži, když se zapotácel, a donutil ho, aby se do něj zavěsil.
„Kam?“ zeptal se. „Do úřadu vlády?“
„Ne,“ odvětil Humphrey. „Nejdřív k Harrodsům.“ Kriticky přejel Bernardovy příliš krátké nohavice a rukávy. „Takhle se v kanceláři nemůžeme objevit.“