2. kapitola

"Kafe, když jsem v kavárně. Máš turka?" zeptá se Sváťa.
"Něco takového u mě nedostaneš. Vidím, že tě budu muset učit kávové kultuře. Navrhuji lungo s mlíčkem. Uvidíš, že mu přijdeš na chuť a po turkovi už ani nezatoužíš."
"Tak dobře."
"A vy?" otáže se Rafael kamarádova pomocníka.
"Pivo."
"Jak libo," odvětí Rafael ani brvou nehna.
Po chvíli již Rafael servíruje kamarádovi lungo v náležité kavárenské úpravě a jeho pomocníkovi nalévá plzeňské z třetinkové lahve do sklenice na stopce.
Na jeho udivený výraz reaguje:
"Já vím, mladý muži, vy jste asi zvyklý na pivo točené do klasického půllitru. To tady nenajdete. My jsme podnik jiného stylu. Ale zato takto servírované pivo si můžete dát třeba i někde v nóbl společnosti s dámou."
V duchu se pousměje nad nerealističností této rady, onoho týpka si nedovede v nějaké vyšší společnosti moc představit. Dodá ještě:
"Dnes jste, pánové, mými hosty. Já jsem ti, Sváťo, ještě dlužen za konzultace při zakládání firmy."
"To nestojí za řeč."
"Pane šéf..." ozve se z hlavního prostoru kavárny.
"Pardon, musím."
Obslouživ zákazníka, vrátí se Rafael za svými hosty.
"To byl básník Bedřich Mumraj, největší štamgast tohoto podniku. Právě se rozšoupl a poručil si koňak. Takové hosty, co dokáží pustit chlup, si musím předcházet. Jen bych takových potřeboval víc."
Pak zase odběhne obsluhovat a po návratu konstatuje:
"Moc si dnes, Sváťo, asi nepokecáme. To víš, jsem tu na to sám. Měl jsem tu už sem tam nějaké studentky na brigádě, ale to není nic stabilního. Teď začal nový školní rok, tak jsem si dal zase na svou rodnou fakultu inzerát. Uvidím, zda se mi někdo přihlásí. Zatím si nemůžu dovolit mít tu někoho na stálý poměr. Myšleno pracovní."
"A co poměr v jiném smyslu?" nadhodí lišácky Sváťa. "Kdy ti budu moct oplatit svědčení na svatbě?"
"Kamaráde, dokud své podnikání nestabilizuju, tak si netroufnu nikoho přibírat do osobního života."
"Takže by to chtělo nějakou bohatou nevěstu."
"Ale kde najít takovou, aby tam bylo i souznění duší a pochopení pro toto moje nejisté podnikání?"