16. V šeru

„Chtěl jsem tě dohnat, měl jsem starost. Vím, kam chodíš běhat. Jenže jsem tě nikde neviděl. Prolezl jsem celou Stromovku. Jak se blížila policejní hodina, byl jsem čím dál zoufalejší. Pak jsem zaslechl zvony od Antonína a musel jsem to vzdát.
Otáčel jsem domů, když se vynořili ze tmy. Čtyři esesáci.
Skočil jsem šipku pod keř. Nablýskané holiny předusaly kolem. Úplně jsem se scvrknul. Žid bez papírů. Venku. Po zákazu vycházení!“
„Co by ti udělali?“
„Cokoliv. Nevím. Nikdo neví. Můžou všechno.“
„To je nespravedlnost!“
„Mají moc, beruško. Už jsem to zažil.“
„Ve Vídni? Proto jsi přijel?“
„Utekl. Doufal jsem, že tady to bude lepší.“
„Ale já nejsem úplně Židovka. Jen po tátovi.“
„Těm je to jedno. Zničit, zadupat, vyhladit.“
„Proč?“
„Protože nás nenávidí. Protože jim to vyhovuje. Protože můžou. Potřebují obětního beránka. Nenávist je mlha, která zatemňuje rozum. Moje krásná, kulturní Vídeň se změnila v peklo. Řvoucí davy v ulicích. Svastiky ze všech oken.
Souseda vyvlekli z bytu a přinutili ho drhnout chodník kartáčem. A lidi kolem se smáli.“
Erika se zmenšila. „To mu nikdo nepomohl?“
„Víš, že jsem byl právník. Chtěl jsem sloužit spravedlnosti. Ale po Anšlusu začaly platit jejich pořádky. Prohlásili nás lidmi druhé kategorie. Zakázali pracovat, sebrali majetek, vyhnali z bytů. A pak přišla noc skla. Říkali jí Křišťálová, ale byla to noc ohně a násilí. Zapalovali synagogy, rozbíjeli výlohy. Rabovali. Řvali. Chodili po domech a zatýkali. Měli seznamy.“
Otto už zase šeptal. „Bylo jasné, že musím pryč. Než bude pozdě."
„Ještě že tě nechytili.“
„Tenkrát ani teď. Zatím.“
Zavrtěl se, otřásl a narovnal. Nádech. Poprvé se pořádně podíval na Eriku.
„Co ty tu vlastně děláš? Potmě na dvoře?“
„Nic zvláštního.“
Erika se napřímila a chytila Ottu za ruku.
„Pojď, půjdeme domů.“