14. kapitola – Zotavování

14. kapitola
Zotavování

„Ták, dopisy odeslané, listiny podepsané…“
„A opravené, viď? Nedalo ti to. Já to viděla. Červený kalamář, červený inkoust a ten, kdo to psal bude červený až za ušima.“
„Nešlo ani tak o gramatiku. To bych si znepřátelil půl dvora. Ale když se mi někdo snaží podstrčit něco, co se mi nezamlouvá… červený inkoust. I když ten odstín možná vypadá znepokojivěji, než jsem zamýšlel.“
„Myslíš, že se tě bojí?“
„Pár důvodů by se našlo.“
„Strýcové?“
„Nemusíš šeptat.“
„Ty teď šeptáš taky.“
„Je to nakažlivé.“
„Víš, co je ještě nakažlivé?“
„Hm?“
„A nemyslím tu mou nemoc.“
„Kdyby byla, mistr by mě odtud vynesl v zubech.“
„To by si netroufl.“
„Tak by napsal Blance, ať přijede domů dřív a udělá to za něj.“
„Dokázala by tě zvednout?“
„Dokázala. Mám to vědecky ověřené.“
„Děláš si ze mě legraci… i když jsi smutný. Stýská se ti?“
„Ty jsi taky smutná.“
„Teď se trochu vykrucuješ.“
„A ty ne?“
„Já nevím… s tím smutkem. Slyšela jsem tě zpívat. A neříkej, že se mi to zdálo. Určitě sis tu prozpěvoval.“
„Takže tobě můj zpěv připadá tragický? Tohle se určitě počítá jako urážka majestátu.“
„Né, náhodou zpíváš pěkně. Ty ukolébavky ti šly. Ale pak jsi zpíval tu…“
„Měl bych tě naučit luskat prsty?“
„Možná ano. Počkat! Už to mám. Vlastně, nenaučil jsi mě ji ty? Jenomže když jsem tě slyšela teď posledně, zněl jsi… no… nešťastně?“
„Tak schválně. Spusť.“
„Ale já neumím zpívat. Chůva se tváří dost nešťastně, když to zkouším. A ty Klářiny kamarádky se hihňají… i když ty se hihňají všemu.“
„Neber to osobně. Je to hihňavý spolek. Ale jestli chceš, promluvím si s chůvou. Když toho nenechají tak s jejich otci.“
„Ten Karolínin… byl s námi na té vyjížďce, ne?“
„Mám pocit, že teď jsi to ty, kdo se vykrucuje, princezno. Začni a já se přidám.“
„Tak dobře… kchr, kchr…
Už odcházíš, dívko moje,
jako noc do svítání.
Ve stopách si neseš hvězdy.
Co tvé kroky pohání?“

„Zpívám s ptáky, zpívám s horou.
Kolem dál jen proudí čas.
Tam, kde svět se v nebi ztrácí,
možná utěší mě zas.“

„Chm, vážně mi to nejde.“
„Pořád se ti špatně dýchá? Na zpívání je moc brzy.“
„Ono mi to ale nepůjde nikdy.“
„A jsme zase u toho smutku, viď?“
„Já jen…“
„Tohle jsi myslela tím, že je tu další nakažlivá věc?“
„…“
„Poslyš, já vím, že nejsem zrovna sám šprým. A někdy mi nebývá dobře. To je pravda. Ale protože se mi staly ty věci… protože jsem se dopustil všech těch věcí… ještě to neznamená, že se musíš trápit. Člověk nezdědí všechno, co na něj předkové nahrnou. Jinak by Klára měla začít trénovat, aby se za pár let stala nejmladší medvědobijkyní v kraji.“
„Ta by se s medvědy spíš spřátelila, uvazovala jim kolem krku mašle a krmila je medem k snídani.“
„Tak vidíš.“
„Ale stejně… když jsem spala, vyprávěl jsi mi příběhy. Vlastně jsem nespala tak úplně a někdy jsem usnula během vyprávění.“
„Děkuji pěkně.“
„A jeden z těch příběhů zněl… jinak.“
„Který a jak?“
„Ten o princi ze zámoří, který na své svatbě prosebníkovi slíbil, že ho může požádat –“
„ – o cokoli…“
„A on požádal o jeho nevěstu, protože to byl její bývalý snoubenec, kterému dala košem.“
„Tohle jsem ti vyprávěl? Na to si nevzpomínám?“
„Ale teď jsi řekl, že ho mohl požádat ‚o cokoli‘. Před chvilkou.“
„… Tak to v podobných příbězích chodí. Když jich pár vyslechneš, už víš, jak to v podobných situacích chodí.“
„Nemrkla jsem přitom? Když jsi mě doplnil?“
„Cože?“
„To nic. Na, ten kapesník je čistý. Nechtěla jsem tě rozplakat.“