12. Zákaz vstupu

Vlezlé dusno houstlo. Denně pršely nové vyhlášky. Nebavit se. Netančit. Netelefonovat.
Rádio Erice nechybělo, beztak byly zprávy stále ponuřejší. Bez divadel, kin a kaváren se obešla. Ještě na jaře by ji ve snu nenapadlo, že jí bude chybět škola.
Poslední jistotou zůstalo Makabi.

Visela na Fredym očima. Opálené, svalnaté tělo se lesklo potem: „Každý, kdo chce, může být silný!“
Ona bude. Už je. Tramvají sice jako Židovka jezdit nesmí, ale po Hlávkově mostě a přes Žižkov nezabere cesta na Hagibor víc než tři čtvrtě hodiny. Víc ji trápilo, že musí být doma do osmi. Pitomé nařízení!
„S nedostatkem odvahy se musíte umět popasovat. Někdo se bojí. Druhý říká, že to určitě nezvládne. Další se ani nepokusí. Pro vás musí platit: Já chci! Pak vám dokážu pomoct!“
Mladý muž se rozhlédl po dětech. „Pro dnešek stačí. Rozchod! Běžte se umýt a převléknout,“ domluvil a zamířil ke klubovně. „Pak si dáme svačinu.“
Erika se k němu přitočila. „Mám tu kus bábovky,“ vytáhla dobrotu, zabalenou v bílém damaškovém ubrousku.
„Prima, polož ji na stůl, potom ji nakrájím.“
„Já ji vzala pro tebe,“ zčervenala.
Fredy se zamračil. „Eriko, co znamená vzala?“
„Neukradla jsem ji, měla to být můj oběd,“ kuňkla dívka. „Je ořechová. Bude ti určitě chutnat. Říkal jsi každý den alespoň jeden dobrý skutek!“
„Chodíš do Makabi skoro rok a pořád to nechápeš. Tady se nepředbíhá, nepodvádí, nelže, nežaluje a nikdo nemá žádnou protekci. Cokoliv doneseš, patří všem!“
„Myslela jsem…“ Zmlkla.
Zprudka se otočil. Černé lesklé vlasy se nepohnuly ani o milimetr.
„Zítra zůstaneš doma. I pozítří. Nechci tě tady vidět až do pondělka. Budeš mít dost času na přemýšlení o tom, co je pospolitost!“