Post mortem

Podvečer jako stvořený pro tajnou schůzku, pro propletené ruce, pro letmé polibky. Ke smutečnímu oznámení se krutě nehodí.
Vůně magnólií, klapot fiakrů. Malebnou kakofonii vůní a zvuků jarního New Yorku přeruší tuří řev. Negroidní Mistrovy rysy zhrubnou, oči vylézají z důlků. Před ním dívenka v slzách, bílý utrápený leknín. Neboj se, pomyslí si Adéla, Mistr je bohabojný, hněv je hřích, jarní bouřka přejde brzy. A tvůj papá jistě neodolá Jeanettčinu proslulému personal touch.
Usměje se, ale na obálku dopadne slza. Malý mužíček s velkou tubou promluví přímo do Adéliných vzpomínek: „Kdyby nebylo nebe, snad by ho pro něj museli vymyslet“.