Ó, dcero slunce, střežící hvozdy zlaté,
tvůj luk jak vítr zněl nad Quel'Thalasem,
když šípy tvoje, v ranní rose ťaté,
chránily domov před zkázy temným hlasem!
Vzpomíná svět, jak stála jsi v čele věrných,
štít elfích zemí před přívalem stínu,
než ledový meč rozťal tvůj dech v tmách černých
a vyrval duši tvému vlastnímu klínu.
Však z popela smrti povstala jsi v hněvu,
už ne jak světlo, leč jako chladná běsnost,
tvůj křik rval nebe v smrtelném nápěvu
a zlomil okovy, jež kuly věčnost!
Pod zemí zrozena, královno zavržených,
vedla jsi zástup těch, jimž svět vzal jméno,
v srdci jen mráz a v očích plamen mstivý,
kde slitování bylo navždy zardoušeno.
Ó, Větrokřídlá, zlomená vlastní pýchou,
jež v touze zničit řád spálila živý svět,
teď v hlubinách Chřtánu, pod klenbou tichou,
sbíráš své hříchy jak trní z dávných let.
***
Aka máme doma zpět WoWkitýdu a Sylvanas je naše bohyně!
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit