To je ta noc

Poslední pramínek kadidlového dýmu se zachvíval u stropu. Prostovlasý ministrant vnímal jeho vůni. Po zádech mu přejel mráz a oči se zastřely.

Mohu všechny své kosti spočítat...

Osamělý kos vítal neděli, však duše prostovlasého stále dlela v temnotě Velkého pátku. Jeho kosti byly těžké, jako by je Bůh vyrobil z olova. Temnota hrobu dusila, třebaže nad světem už ztratila vládu. V duši rozbolavělé zápasem nejtemnější noci zbývala jen víra. Síly postrádal a každá kost ho bolela.

Ruce i nohy mi probodli.

Zapotácel se. Ucítil silné paže.

Dovedu tě domů, slíbil neslyšný hlas. 

Políbí nás slunce? zeptal se ministrant.

Nevím, snad.