25. U Mečířů I.

Zastavili pod lípou u rozcestí a dovedli učitele do blízkého domku. Manželka vypadala spíš víc vyděšeně, než naštvaně, pomohli jí ho dostrkat až do postele. Lojza se tam chvilku zdržel, aby jí vysvětlil, jaký konsekvence to bude mít na VB.
Doktor s Frantou Mečířem se pomalu vraceli k autu. Lojza je došel až skoro u lípy.
„Pane Mečíř, potřeboval bych o tom vlivu Josky Vaňáska na to zabírání baráků vědět trochu víc.“
Franta Mečíř se pousmál: „To máte těžký, já jsem tehdy zrovna potkal nejkrásnější ženskou pod sluncem, já měl úplně jiný starosti.“
Na cestě to zašustilo, ozvalo se radostné kníkání a ze tmy se vyloupl menší pes a jal se poskakovat kolem pana Mečíře: „No Alíku, kde se tady bereš?“
„Domu nejde, a ještě mě tu pomlouvá,“ ozval se trochu pobavený hlas paní Mečířové. „Nemohla jsem spát a viděla jsem vás, že jdete k učitelovejm, je všechno v pořádku?“ Zeptala se, když mezi přítomnými poznala doktora.
Franta Mečíř stroze komentoval: „Vaňásci se zase seprali a tentokrát se jim učitel připlet.“
„A je v pořádku?“ zopakovala trochu netrpělivě.
„Nic hrozného,“ řekl doktor.
„Jen s tím monoklem asi nebude moct říkat místním uličníkům, že si z něj mají brát příklad,“ okomentoval to Lojza a paní Mečířové se představil a zopakoval původní požadavek.
Paní Mečířová na to řekla, že když už jsou stejně všichni vzhůru, tak nemá cenu rozpravu odkládat a vzala všechny domů. Vyšli hodnej kus cesty od silnice do kopečka až skoro pod les. Vešli tiše do chalupy. „Mladý spěj, a zejtra musej do práce.“
Rozesadili se u velkého kuchyňského stolu.

„Tak co byste chtěl vědět?“ zeptala se paní Mečířová.
„Vyrozuměl jsem, že jste tu byli velmi brzy po odsunu,“ nahodil Lojza.
Paní Mečířová se ujala slova: „Oba jsme přišli hodně brzy. Franta přišel s tou skupinou Vaňáskovic příbuzenstva někde od Chvojkovic a já už tu tehdy pár dní byla, jsem z Vrchoviny, byly žně a neměl tu kdo dělat, tak nás sem pár mladejch poslali. Lhotu tehdy přifařili pod Vrchovinskej národní vejbor, tak proto.
Práce tu bylo jak na kostele, myslela jsem, že budu chodit domů spat, je to jen tajdle vylízt na kopec, ale dělalo se od rána do večera, tak jsem tu nakonec přespávala taky. Bydleli jsme všichni tehdy na tom velkým Joskovým statku. No a Joska si na mě dovoloval, on nenechal v klidu žádnou sukni. A Franta, jak je normálně spíš nemluvnej, tak ho spucoval, div že se nepoprali. Hotovej princ na bílým koni…“ pohled, kterej manželovi věnovala, neztratil nic z původní zamilovanosti. „Takže jsme se brali koncem srpna. Ani jednomu z nás nebylo dvacet. To víte, že z toho naši byli trochu zaskočený, ale nakonec, když to vypadalo, že si tu budeme moct zabrat tuhle chalupu, tak se s tim celkem rychle smířili.“
„A vás pak z týhle chalupy už dál nepřesouvali?“
„Ne, to jsme měli dost kliku,“ řekla paní Mečířová.
„Ani ne tak kliku, jako nám Maruška tehdy dobře poradila,“ upřesnil její manžel.
„To ani nevim, Maruška Tauchmanová?“ divila se paní Mečířová.
„Jo. Víte. Táta byl sedlák a líbil se mu ten velkej statek, co se tam pak Vláďa s Martinem Vaňáskovic přesouvali. On měl po tom velkým Joskovým druhý největší polnosti ze všech statků ve vsi. Pamatuju si, jak jsme to tu tenkrát obcházeli já a oba naši otcové, a potkali jsme Marušku. Asi to tu musela trochu znát, protože říkala, že si máme na vejboře radši říct o tuhle chalupu, že je trochu zanedbaná, ale že to je dobrý místo a že to pro nás dva bude velký tak akorát. A že si taky myslí, že o ten velkej statek ještě budou tahanice. A měla pravdu.“
„Já myslela, že to někdo rozhodl na vejboře ve Vrchovině.“
„Když jsme tam tehdy byli, tak se ptali, kterej barák bychom chtěli, když jsme řekli, že tenhle, tak to Joska odkejval a schválili nám to bez problémů.“
„Kdo to tehdy všechno rozhodoval?“ zeptal se Lojza.
„Sedělo tam těch lidí víc, ale já tehdy z Vrchoviny nikoho neznal…“
„To si pamatuju,“ smála se manželka. „Přišel s tim, že tam byl předseda vejboru Zajíc a pak si pamatoval, že tam byl nějakej Holec. Nemohl pochopit, že takhle se jmenuje ve Vrchovině každej druhej.“
Lojza si pomyslel, že tohle by se mělo na Národním výboru ve Vrchovině najít. A zeptal se: „A jak to probíhalo s těma dalšíma? Kromě toho Vladimíra Vaňáska, se ještě někdo přesunul?“
„Nikdo jinej mě nenapadá,“ řekla paní Mečířová zamyšleně. „Během toho prvního léta se tu usadilo těch lidí dost, ale spousta jich tu nevydržela. Dost možná, že když chtěl někoho přesunout, tak radši odešel úplně.“
„Třeba Radimovi od nás z Horní Vsi,“ kývl pan Mečíř, „s těma chtěl taky šibovat, ale Adam se tenkrát naštval, děsně se s Joskou zhádali a odstěhoval se do Bílý Vody. Ty, co se sem nastěhovali místo něj, ty jsem moc neznal, ty pak odešli, když se zakládalo družstvo.“
Paní Mečířová pokyvovala hlavou, „jo, dost lidí se radši odstěhovalo úplně. Nenapadá mě nikdo další, že by tady zůstal.“
Lojza zvažoval možnosti, většina těch, co se odstěhovali, nebudou nijak daleko, spíš se jen přesunuli v Sudetech kousek vedle.
Do Lojzova přemejšlení dodal pan Mečíř: „Potkal jsem Adama po letech, když jsem byl v Bílý Vodě u dcery. Říkal, že to nakonec asi bylo dobře, že nebyl sedlák a že mu je nakonec ve městě líp.“
Lojza se zeptal: „A víte jistě, že to rozhodoval Joska? Musel bejt ještě hodně mladej, na konci války mu bylo teprve třiadvacet. Neměl v tom slovo třeba i jeho otec?“
„Neřekl bych, ten se podle všeho vrátil do svýho a staral se hlavně o to,“ řekl pan Mečíř.
A jeho žena přisvědčila: „Joska potřeboval bejt pánem všeho a pořád sledoval nějaký politický věci, to starej pán toho moc nenamluvil, byl to hlavně pracant. Hodně to bylo vidět to první léto. Joska organizoval všechno možný, ale ty konkrétní práce na poli většinou rozděloval starej pán. Vite, já nejsem ze selský rodiny, žádný tintítko jsem nebyla, ale pomalu jsem neuměla vzit hrábě do ruky. Na rozdíl od Josky mě vždycky poslal na nějakou práci, co jsem zastala. Vůbec se o lidi staral.“
Pan Mečíř navázal: „Když jsme tu začínali hospodařit, tak nám s hodně věcma poradil. Přišla sem spousta lidí, co nikdy v hospodářství nedělali a na všechno měli nějaký moudra. Na hodně věcí jsem si musel přijít sám, jedinej, na koho mělo cenu dát, když něco radil, tak byl starej pán.“
Jeho žena doplnila: „A Maruška. Ta měla taky hospodářství v krvi. Pamatuješ, jak nám tehdá poradila s vodou, jak byly ty sucha ve štyrycátým sedným?“
Lojza se chvíli odmlčel, tohle byl dost zvláštní vztah otce a syna. Dost to vypadalo, jako že si vzájemně spíš šli z cesty. Zeptal se na něco jiného: „Dali byste dohromady, kdo tu z té doby vydržel až dodnes?“
Po chvíli přemýšlení odpověděla zase paní Mečířová: „No, kromě Joskovy rodiny asi jen ten Vláďa, my a Maruška.“ Tázavě se podívala na manžela.
„Taky mě nikdo jinej nenapadá.“
Poprvé se do diskuze ozval doktor: „Kdo všechno z té Joskovy rodiny? I ta větev, co k ní patří Václav – ten inženýr z fabriky v Dolánkách?“
Zase bylo chvíli přemýšlení: „No, já přesně nevim, kdy přišli, někdy pozdějc, asi napodzim, možná až v zimě,“ začala paní Mečířová. „My jsme tehdá asi ani nevěděli, že to je bližší rodina než Vláďa a ti ostatní.“
„Ale jo, to se vědělo. Protože u toho měl tenkrát Vláďa v hospodě řeči, že Bohuna Vaňásková jako vdova přišla k tak velkýmu statku, že tam není žádnej mužskej, kdo by se vo ty velký polnosti staral. Vláďa tehdy tvrdil, že si to Joska zase zařidil tak, že to není napsaný na něj, ale stejně to bude vlastně jeho.“
„To je blbost, Bohuna Vaňásková chlapa na tohle nepotřebovala, ta si svoje dokázala ohlídat vždycky.“
„No právě! Pamatuju si, jak Vláďa koukal, když zjistil, že se v tomhle pěkně zmejlil, že to je ženská za tři chlapy. Proto si to pamatuju,“ přisvědčil pan Mečíř.
Lojza pobaveně sledoval manželskou výměnu a otočil se k doktorovi: „To je babka od té Jany, že?“
Franta kývl.
Polohlasem utrousil: „To bude pěkná herdekbaba.“ A nahlas se zeptal: „Kolik tehdy bylo Václavovi?“
„Ten byl hodně malej, tak dva tři roky, chudák, ten si tátu ani pamatovat nemohl,“ řekla paní Mečířová.
Lojza se ještě zeptal na něco jiného: „A Maruška, ta nebyla místní?“
„Maruška je z Vrchoviny,“ odpověděla obratem paní Mečířová.
„Hele nevim, s maminkou přišly až po nás, ale měl jsem dojem, že tu znala úplně všechno,“ váhavě odporoval manžel.
„Byla za svobodna Holcová, to je vrchovinský jméno. A její táta byl mezi těma, co je Němci zastřelili během povstání. Pamatuješ přece její maminku, vůbec se to první léto s nikym nebavila. Nechápala jsem to, dokud mi neřekli, že zrovna přišla o manžela.“
„Já si opravdu myslim, že byla zdejší,“ řekl po chvíli zamyšlení Franta Mečíř. „Znáte takový to, jak si člověk říká, že by něco rád zapomněl,“ řekl s povzdechem. „Pamatuju se, jak mě sem naši přivezli, že byli u vytržení, co tu všechno po Němcích zustalo, táta si tehdy vzal nějaký pěkný postroje, koně od nich byli stejně zrekvírovaný. Pár tejdnů na to si pamatuju scénu v kuchyni na Joskovic statku, kdy jsem se za to strašně styděl. Seděla nás tam tehdy většina u večeře a Maruška si chtěla odnést jídlo pro sebe a pro maminku a Milada se u toho rozčilovala, už nevim, co říkala, ale byla na ni opravdu ošklivá, něco, že je bude muset hlídat, aby vrátily talíře. Maruška jen řekla, že to jsou jejich talíře. Starej pán tehdy vstal a jak on nikdy na nikoho hlas nezvýšil, tak si pamatuju, jak na Miladu vyjel, že jim to musí všechno vrátit.“
„To je hrozný,“ zašeptala paní Mečířová, „jestli to tak je, tak je Milada musela znát a musela vědět, že jim tou samostatnou večeří nechtějí komplikovat život, že se jen Marušky maminka prostě necejtí na to jít mezi lidi…“
„To není konec. Maruška tehdy prosila starýho pána o trochu brambor, že by si s maminkou chtěly vařit samy, ale nemají z čeho, že jejich brambory nechal Joska vykopat jako první. Starej pán tehdy vyrazil za Joskou, až se překotila židle, jak se prudce otočil. Seděli jsme tam tehdy všichni jako opařený.“
Smysl slov postupně docházel všem okolo.
Paní Mečířová nakonec váhavě přidala: „No jo, ony s maminkou vlastně bydlely ve svým baráku, jen co přišly. Myslíš, že mohli jít v osumatřicátým k nějakejm příbuznejm do Vrchoviny a pak se opravdu vracet do svýho?“
Manžel pokrčil rameny.
„Stejně se mi to nezdá, ona už tehdy uměla úplně bezvadně česky, úplně bez přízvuku a psala taky dokonale, na rozdíl od Josky, ten musel mít vždycky kolik sekretářek, prej ve Lhotě byla jen německá škola.“
„Ale německy uměla taky dobře. Zařizovala přece všechno pro paní Weissovou,“ připoměl pan Mečíř jedinou Němku, co v obci zůstala.
„Asi se jí budu muset zeptat,“ uzavřel to Lojza, když to začínalo vypadat, že dohadování manželů nebere konce.
„Stejně nepochopim, jak může bejt někdo takhle zlej na tak hodný lidi, jako Maruška. Já byla tehdy na spoustu věcí úplně levá a ona mi moc pomáhala,“ uzavřela to paní Mečířová.
Lojza přitakal, ale zeptal se zase jinam: „A jak to vypadalo, když se zakládalo družstvo?“

Odpovědí bylo dlouhé ticho, bylo slyšet i oddechování Alíka, co spal pod stolem.