5. Jarda Kodeš (Mánička)

„Tak koho tam máme dalšího?“
„Je tam paní Vlášková s papírama na tu operaci. Ta přišla před chvílí. A ten pan Kodeš na vstupní prohlídku, ten už tam je od rána, říkala jsem mu, že výsledky laboratoře přijdou až zítra, tak ať se klidně staví ve středu, ale...“
„Pošli ho sem,“ mávl na ni.

Pan Kodeš Mánička si to přihasil do ordinace, jak velká voda: „Tak jsem cídil sestřičce to kolo, jak jste řikal, pane doktor, ale vydrapsnul mi ho ten kluk, co sem šel s rohlikama.“
„Jenda říkal, že ho rovnou i trochu promaže,“ komentovala to Růža.
Kodeš na ni veledůvěrně mrkl: „Že von vás má sestři v merku!“
„To je jen kamarád,“ bránila se evidentě rozhozená Růža a doktor Šrámek se jí snažil pohledem naznačit, že se nemá nechávat vytočit takovým žvanilem.
„Takže,“ uťal doktor diskusi skoro až nevrle. „Kodeš Jaroslav?“
Kodeš Žvanil Mánička zmlkl a kývl.
„Kde jste pracoval doteďka?“
„V JZD ve Vrchovině, dělal jsem tam údržbáře, jsem vyučenej zámečník. Jenže jsem holt huba nevymáchaná, takže mě ten místní soudruh předseda vykopnul, svině jedna komunistická…“ tón se z žoviálního velmi snadno otočil do pěkně naštvanýho. „Že prej jsem jim tam něco nakrad, ale že jsem tam tři roky dělal a nic se neztrácelo a pak přijde ten panák náměstek z petrovický textilky a najednou se začnou ztrácet věci, jako předtím z těch Petrovic, to mu divný nejni. Na co bych si asi krad padesát bedýnek tyček na elektrický vohradníky ke kravám, co bych s tim asi dělal?“
„Pomalu, pomalu,“ mírnil ho doktor a začal rozmotávat manžetu tonometru. „Takhle byste měl hnedle vysokej tlak. A rozhodně byste nebyl první, kdo by ho z předsedy Vaňáska měl.“
Pan Kodeš si začal vykasávat rukáv.
„Takže předtím jste byl ještě někde jinde?“ zeptal se doktor a začal nafukovat manžetu.
„V Rožberku.“ Odmlčel se, než to doktor naměří.
„Sto čtyřicet na osmdesát. Na to, jak jste naštvanej, to ještě jde,“ zahlásil doktor a kývl na něj, aby dopověděl zbytek.
„Měli jsme tam s kámošema trochu politický vopletačky a máma řekla, že se vodstěhujem, že nehodlá čekat, až mě taky zabásnou, jako jednoho z těch mejch kámošů. Tak jsme šli sem. Máma dělá v kravíně.“
„A kolik toho měly ty vopletačky společnýho s alkoholem?“
Kodeš se pousmál: „Já si pouštim hubu na špacír normálně, no a když si dám pár piv…“
„Kam že to přesně nastupujete?“
„Tady do fabriky, přece,“ odpověděl nechápavě.
„Na starej nebo na novej provoz?“ upřesnil doktor dotaz.
„Na starej,“ odpověděl Kodeš stále stejně nechápavě.
Doktor se narovnal na židli. „Tak aby bylo mezi námi jasno. Je mi úplně jedno co, kdy a o kom budete vykládat, ale v práci nebudete ani namazanej, ani s kocovinou. Ani jedno pivo, jasný?“
Kodeš na něj neurčitě koukal.
Doktor pokračoval: „Starej provoz nemohl vyhovovat bezpečnostním normám snad ani fungl novej, ještě za císaře pána, jakože tehdá beztak žádný normy nebyly. Když jsem tu byl měsíc, tak tam mašina urvala ruku jednomu brigádníkovi. Celý se to svezlo na to, že měl ještě vopici za krkem, že večer před tím někde chlastali. Ale zabezpečení mašin se nezměnilo ani o chlup. Mohl jsem se vzteknout, ale… Darmo mluvit.“
Zazvonil telefon a Růža ho zvedla.
„Takže,“ doktor se znova narovnal. „Se mnou se dá mluvit o ledasčem, ale naprosto neexistuje, že byste někdy došel do práce nalitej. Jasný!?“
Růža se dožadovala pozornosti: „Pane doktore?“
Kývl na ni.
„Volá Maruška o nějaký prášky na uklidnění pro Ládíkovu maminku. Ona je úplně mimo sebe, že jí policajti řekli, že je Ládík dospělej a že ho půjdou hledat nejdřív zejtra…“
Doktor si od ní přebral telefon, chvilku se dohadoval s Maruškou, a pak si nechal dát Láďovu maminku: „Paní Martínková, Ládík je silnej zdravej kluk. Až se najde a on se najde, tak bude mit děsnej hlad a bude spát dva dny v kuse, ale nic horšího by se mu stát nemělo…“
Pan Kodeš mezitím vyzvídal od Růži anabázi s Ládíkovým nenastoupením do autobusu a nedorazením do práce.
Doktor po chvíli nevěřícně položil telefon. „Ženský z kravína se domluvily, že to vezmou lesem ke Lhotě, že by ho měly potkat. A předseda – teda Joska Vaňásek jim to zatrhnul, že je z práce nepustí, že se kvůli jednomu debilovi, nebudou dělat žádný manévry.“
„Sám je debil!“ vystartoval Kodeš. „Přece nenechaj Ládíka bloudit samotnýho po lese!“

Znovu zazvonil telefon.
Růža nadskočila: „Úraz, na starý dílně!“ Položila telefon a zvedla doktorův kufr. „Tohle beru a letim napřed.“
„Já jsem to snad tou přednáškou přivolal,“ řekl doktor, vyhodil Kodeše do čekárny, zabouchl do ordinace a vyrazil za Růžou do fabriky.