Manžetové knoflíčky

- Bernard Wooley/Humphrey Appleby
- Povídku lze číst samostatně, nebo jako prequel k Od úplňku, odehrávající se řekněme tři měsíce před začátkem hlavního děje.
- Rating: G

Obvykle si Bernard dokázal oběd v kantýně úřadu vlády vychutnat. Pustit z hlavy všechny premiérovy dopolední pošetilosti i tušení odpoledních katastrof a prostě jen ocenit filet mignon, sklenku beaujolais a veselou společnost několika dalších úředníků.
Dnes byl ale duchem nepřítomný, jídlo přesouval po talíři a hovor svých společníků poslouchal jen na půl ucha. Nemohl dostat z hlavy manžetové knoflíčky sira Humpreyho. Měly velmi neobvyklou barvu, přecházely z modré do zelené a zase zpět podle toho, jak na ně dopadalo světlo lustrů Downing Street. Velmi se lišily od všeho, co kdy Bernard na zápěstí mužů britské vládní administrativy viděl; byly jedinečně krásné, a přitom neokázalé, nenápadně nápadné pro oči, které je dokázaly ocenit. Uvědomil si, že konečně odhalil tajemství Humphreyho elegance, které dlouho nedokázal rozklíčovat. Sir Humphrey byl mistrem podobných detailů, s hravou smělostí krášlil strohou uniformu státního úředníka tu košilí s nenápadným vzorkem, tu neobvykle barevnou kravatou, tu toaletní vodou s překvapivou kombinací vůní. Žádný z doplňků se přitom nedal nazvat extravagantním, všechny se pohybovaly v oné dráždivé demarkační linii, kde je zachytil jen ten, kdo se opravdu díval.
“No tak, Bernarde!”
“Co prosím?” zvedl prudce hlavu od talíře.
“Čekáme na tvůj názor,” pokračoval Cecil, tajemník ministra zahraničí. “Kdo se v Downing Street nejlépe obléká?”
“Sir Humphrey,” řekl Bernard, dřív než si mohl otázku vůbec promyslet.
Všechny oči u stolu se na něj obrátily, Cecil pobaveně potřásl hlavou. “Mluvili jsme o písařkách, Bernarde. V černi úřednických obleků se o módě nedá mluvit.”
Bernard zrudnul a horečně v paměti probíral zástup žen míhajících se chodbami úřadu vlády. V duchu se proklínal za svou roztěkanost.
“Amelie?” Naštěstí nesáhl vedle, když vybral křehkou brunetku, na které mohla většina osazenstva úřadu oči nechat, ať už si oblékla cokoli. Muži kolem stolu uznale pokývali hlavami a Bernard si oddechl.

Když vycházel o chvíli později z kantýny, zaslechl důrazné: “Bernarde!”
Zastavil se a čekal, až se k němu Humphrey Appleby přidruží. Srdce mu bušilo.
“Bernarde,” řekl znovu, tentokrát tiše, když spolu srovnali krok.
“Ano, sire Humphrey?”
“Děkuji vám.”
Bernard se zarazil v půli kroku, do obličeje se mu nahrnula krev. “Vy jste mě slyšel,” zašeptal zoufale.
“Seděl jsem přímo za vámi,” odvětil sir Humphrey.
“Já…” zakoktal Bernard, “já…” Nedokázal zvednout oči a podívat se Humphreymu do tváře. Místo toho spočinul pohledem na tajemníkově manžetě, na štíhlém zapěstí, které obepínala, na ruce s energickými prsty…
“Ty knoflíčky jsou nádherné,” řekl tiše.
“Že?” opáčil sir Humphrey a na jeho tváři na okamžik zahrál vítězoslavný úsměv.