Rozostření

Posadím se na okraj postele. Adam malátně proplete své prsty s mými.
„Jsi tady doopravdy?“
„Jsem tady, budu tady a příštích osm hodin budu hlídat, aby tě nikdo nevzbudil,“ pošeptám mu. Usmívám se. Křečovitě.
„Tohle je iluze.“
„Není. Myslel sis, že tě tam necháme?“
„Můj mozek zkratuje. Umírám. Konečně… je to vzpomínka.“
„Tohle se nestalo,“ řeknu a přitisknu své čelo na jeho.
„V mojí hlavě ano…“
„Spi. Nikam nezmizím. Slibuji.“
Posunu se výš. Aby neviděl moje slzy.
„Podáš mi tu tužku?“
Podám mu i papír.
Vší silou se bodne hrotem tužky do dlaně. Hledí na stékající krev. Pak se usměje.