Na tenhle vlak si už nemusíš kupovat jízdenku

Theo držel bratrovu ruku. Byla teplá, ale slabá. Chyběla jí její energie, se kterou na plátně zachycoval barvy života. Vášeň, která mu nedávala spát.
Vincent dýchal mělce. Místnost prozařoval spolu s paprsky letního slunce klid a mír. Za skelným pohledem bratrových očí už nebyl všudypřítomný smutek, ale podivná radost. Smíření.
„Chtěl bych se vrátit domů,“ hlesl Vincent. Okoralé rty horečkou sotva vyslovily francouzská slova.
„Jsi příliš slabý,“ odpověděl Theo. U srdce ho bodalo.
Co pro ně znamenal domov? Paříž u jeho ženy a syna, nebo pochmurné brabantské poldery?
Nestačil se ho zeptat.
Vincentův vlak vyjel, ať už to bylo kamkoliv.