Měl jsem kdysi přítele

Vynořil se z šera mezi stromy a rozvážně kráčel svěže zelenou loukou. Elrohir doufal, že přijde až k němu a nechá se třeba pohladit.
Jeho osiřelé medvídě. Medvěd, který nebyl jeho, patřil divoké přírodě, lesu a řece času. Rozčepýřený kožich mu teď na jaře byl velký, chundelaté uši nápadně trčely.

“Medíčku,” zašeptal Elrohir. “Medíčku.”
Medvěd zvedl hlavu od okusování petrklíčů. Hlasitě nasál vzduch, pootevřel tlamu. Setkali se uprostřed louky. “Pamatuješ si na mě? Víš, že uběhla celá zima? Víš to?”
A kolik ještě zim? Pět? Ne! Alespoň třicet…
Elrohir se najednou cítil hrozně osaměle, sám na začátku věčnosti, která nepromíjí.