Méněvěžatý tatíček

Je tma a nevlídno. Procházím sama vylidněným městem, v němž už několik let žiji. Ulice jsou mi důvěrně známé, přesto se tu doma necítím.
Nevím, jestli kdy budu.

Náhle se zatřese země. Neschopna pohybu pozoruji, jak se v chodníku jen pár metrů ode mě tvoří puklina, jak se v něm otevírají obrovská šklebící se ústa, vyplivující kusy betonu a kamení. Z jámy se vynoří mohutná postava, které z čela trčí podivný roh se zaobleným koncem.
Mlčky mi zatarasí cestu.

„Co jsi zač?“ zašeptám, hrdlo sevřené hrůzou.

„Brno,“ odvětí postava. „A jednu věc tuze nesnáším – když mě na kůži svědí Pražáci.“