Nostalgie

Vypadalo to jako ptačí pera, svazek kovových ptačích per. Některá velká jako kohoutí, jiná maličká jako peříčka pěnkavy. Držela je v ruce a nerozhodně se mračila. Nakonec pokrčila rameny, jedno z nich vytáhla a zarazila do země.
Polkl.
Sluncem ozářená paseka, na které ještě před chvílí stáli, zmizela. Místo ní se ocitli v podmračeném ránu, za hradbami úplně prázdného města.
Vyrazila tak rychle, že ji málem ztratil, kličkovala uličkami, až se zastavila u vily s malou zahradou. Rezolutně otevřela dveře a vstoupila.
"Co to... kde to...?", koktal.
"Je to jen iluze, otisk města, kde jsme kdysi žili", odpověděla. "Jen iluze".