Jak právo vymazalo havrana

Posadili na osamocenou židli jako nějakého Josefa K., pokud by se dobral soudního jednání. Za stolem dlouhým jak předvýplatní týden svita přátel, známých, potkaných…
„Respektuj naše právo být zapomenuti,“ děl pivní kamarád, „že občas potkávám sám sebe ještě neznamená, že ze mě uděláš cvoka!“
„Dyť právě! Byls jenom inspirací!“
„Neodsekávej,“ sykla čarodějnice Róza, „nebo se neznám!“
„Tebe jsem si úplně vycucal… Nic neříkám!“
„A já,“ pravil kolega, „jsem se v kariérním zhrzenci neměl poznat?!“
„Vždyť jsem to psal jak o sobě…“
„Vymaž nás, chlapče,“ pokýval hlavou premiér.

„A mě si taky neber do úst,“ proklál mě pohledem černovlasý židovský mladík.