Nadarmo nejsem císařovna!

Marie Terezie si svého manžela, Františka Štěpána Lotrinského, brala opravdu z lásky, což se v těchto dobách a kruzích moc nevidělo. Měli spolu šestnáct dětí, jen deset z nich však Marii Terezii přežilo. Nicméně stejně tak moc, jak svého „Myšáka“, jak mu říkala, milovala, na něj žárlila. A že měla na co. Vydržela to dlouho, ale když v roce 1756 se její milovaný Myšák ve svých osmačtyřiceti letech sblížil s Vilemínou Auerspergovou, devatenáctiletou chotí komořího knížete Johanna Adama Auersperga, pohár přetekl.
Nechala obratem zřídit mravnostní policii, která měla dbát nejen na mravopočestnost společenského života, ale i zatýkat a do vězení dávat mladé dívky, přistižené v nočních lokálech v mužské společnosti. Zákonem zakázala ženám práci v hospodách – pod ztrátou koncese pro hospodského, který by je tam ponechal i nadále.
Přistižené ženy byly ostříhány dohola, popřípadě vymrskány z města. Pokud se vrátily a byly znovu chyceny, byly deportovány do rumunského Banátu na nucené práce v lese.
A dámy z vyšší společnosti? Anglický spisovatel Nathaniel Wraxall napsal o Marii Terezii: „Císařovna… podupe jakoukoli galantnost vahou své nemilosti. Vejde-li ve známost, že se nějaká urozená paní prohřešila, může tato dáma s jistotou očekávat, že dostane rozkaz opustiti Vídeň. V žádném evropském městě se v milostných vztazích nehledí na počestnost tak, jako ve Vídni. Je nutná velká opatrnost, aby člověk neupoutal císařovnin pohled…“
Co vše nedokáže záletnictví a žárlivost…

Zdroj: Jan Bauer - Co se nevešlo do dějepisu