Potichoučku

Elrohir se pomalu usadil v koutě. Bezděčně zatajil dech, když pohlédl do velkých kaštanových očí.
"Nevadí ti, že tu jsem?" Nejtišší šepot, jakého byl schopen.
Hnědoočka potřásla hlavou. Snad jí to nevadilo, snad sama nevěděla. Elrohir ji ale měl tak rád, že zkrátka nevydržel vyčkávat, až mu někdo dá vyslovený slouhlas.
Tak čekal u ní. V teple, šeru, vůni slámy. Šedé oči se přivíraly společně s hnědými. Až se zavřely docela.
Probudilo ho zafrkání, vlahý polibek na čelo, jaký vám dokáže dát jenom kůň. Trhl sebou, ucítil váhu na kolenou.
Z klína se na něj dívaly zvídavé, nevinné oči hříbátka.