Chudobka

Když jsem byla malá, smáli se mi. Říkali mi chudobko. Nikdy jsem se nebránila. Ale už tehdy jsem věděla, že jim vše vrátím i s úroky.
Konec střední byl pro mě vysvobozením. Dostala jsem se z pekla, kterým pro mě škola byla a konečně jsem se mohla v klidu nadechnout. Ale jen na chvíli. Přišel čas začít plánovat pomstu za všechny ty vytrpěné roky.
Opět jsem začala studovat, ale tentokrát jsem nemusela. Hrozně mě to bavilo. A přiznejme si, bylo to nutné. Ale při představě, co pak všechno jim budu moct udělat, to šlo úplně samo.
S prvním jsem skoncovala moc rychle. Ale pomohlo mi to. Věděla jsem, čemu se vyvarovat, abych prodloužila trápení ostatních.
Nejlepší bylo, že nikdo z nich nechápal, co se děje. Sledovala jsem jejich užaslé výrazy, když jim došlo, že by mohli být další na řadě. Až sedmá osoba pochopila, proč našla na zápraží svazek sedmikrásek. Jen ona si uvědomila, co to znamená a kdo je tam nechal.
A teď tu sedí přede mnou na židli a chvěje se strachem. Snaží se jej zakrýt, ale nedaří se. Strach prostupuje celé tělo.
„Proč to děláš?“ šeptá.
„Protože jsem chudobka,“ odpovídám s úsměvem a začínám připravovat naostřené skalpely.