Jedenatřicet

Život jí připadal nádherný, i když ho celý prožila v téhle zapadlé vesnici.
Zpívej, říkal jí vnitřní hlas. Zpívej.
A ona zpívala. Veselou rozvernou píseň o jaru a lásce.
Do Chrámu bylo daleko. Cesta trvala celých jedenatřicet dní. Když nezapadaly průsmyky. Jen málokdy se ji odhodlali vykonat.
Ani kvůli ní. Marně se dovolávala Chrámové spravedlnosti. Když přišel posel se zprávou o blížícím se zatmění, bylo rozhodnuto, že je to ideální příležitost.
Neposkytli jí dobrodiní odkladu, dobrodiní naděje. Postavili ji na hranici.
Zpívej, říkal jí instinkt. Zpívej z plných plic. Ať rychleji vdechneš dostatek kouře. Ať milosrdně co nejdřív ztratíš vědomí.