V korunách

Převážně smrkový les. Brzké ráno.
Černobílý strakapoud trpělivě vyťukává do kůry svůj rytmus.
‘Hvizd! Hvizd!’ ‘Hvizd- hvizd!’ proletí kolem dvě hnědé skvrny tak rychle a tak blízko, až to strakapoudovi pocuchá čepičku.
Křivka na vedlejším stromě na výtržníky nesouhlasně zacvaká křivým zobákem. “Vrabci blázniví! Co kdybyste někoho srazili!”
“Ti nejsou zdejší,” pípne tence maličký králíček ohnivý o větývku vedle.
Moudrá sojka přikývne.
Strakapoud nasupěně ťukne do stromu. “Jsou to měšťáci. Měšťáci vždycky lítaj jako prasata.”
“Hrajou si na auta,” dá mu za pravdu křivka.
“Kašlou na předpisy, na bezpečnost,” pokračuje strakapoud a každé slovo podtrhává ťuknutím.
Sojka přikývne. “Jako lidi.”