Večeře

„To jsi mě chtěl otrávit?“ vyskočí od stolu můj úhlavní nepřítel.
Jen o tom ještě neví.
„O čem to mluvíš?“ hraju nechápavého.
„To maso smrdí po hořkých mandlích!“
„Ukaž to sem... Co blbneš? Voní to jako normální mandle.“
„Nevěřím ti!“
„Co já s tím?“
„Dej si první!“
„Klidně.“
Zbaštím dvě sousta a Lovec mě přitom upřeně pozoruje. Když se po deseti minutách neskácím mrtev, uklidněn do sebe nacpe celý talíř.
Pak ovšem začne zvracet a nechápavě na mě zírá z podlahy. Zářivě se usměju.
„Jsem díky tobě upír, ty hajzle. Takže mě nějaký kyanid těžko zabije. Za to tebe jo.“