Naděje klíčí... pomalu

A pak… zatímco se tvářil odtažitě (aspoň tomu pevně věřil) a důstojně (stylem – trpím tiše), udělala ta šílená žena něco, co neočekával ani v nejdivočejších snech…
„Kdyby sis chtěl promluvit, víš, kde mě najdeš,“ nahnula se a obejmula ho.
Ztuhnul. Nezmohl se na žádnou reakci. Jen v jakémsi transu zaznamenal, že ostatní jsou (snad) dostatečně daleko a nesledují jejich rozhovor.
„Prosím?“ vypravil ze sebe konečně.
„Máš jediný štěstí, že mám trénink od mámy,“ povzdechla si Tonksová. „Ta se taky občas tvářívala jako kostka ledu, ale vyléčili jsme ji z toho.“
Ač by to nepřiznal – cítil závan čehosi nového. První vlaštovka?