Na houbách

Houbařit jsme vyrazili
odhodlaně jako vždycky,
Fëanor se žene k cíli,
krokem pevným, energicky.
Sestřeničky jako víly,
nesou svoje košíčky,
dvojčata jim v patách pílí,
radost vidět hošíčky.
Holubinky, křemenáče,
nacházíme v remízku,
nahážem‘ je do pekáče,
klouzků je co penízků.
Záměr můj je zcela jiný,
rozhlížím se u smrčí,
i co rostou jeřabiny,
tebe hledám, kotrči!
Kadeřavky cizopasné,
nacházím dvě plodnice.
„Podívejte, nejsou krásné?“
Nadšený jsem velice.
Fëanor se podivuje,
proč Írissë prchá bosky,
Artanis nos ohrnuje:
„Vypadají jako mozky!“
Bratři též to neocení,
vynadaj‘ mi blbce, trouby,
k jídlu že to jistě není.
Co je dobré, vědí houby.