Dědictví

Po tátovi jsem si na památku nechal Bibli. Nejsem pobožný, ale k tátovi prostě patřila. Založil jsem ji do knihovny.
Po letech mi sama vklouzla do ruky. Papír jemně šustil. Některé věty byly podtrhané, na zažloutlých okrajích stránek jsem našel otcovým rukopisem připsané poznámky. Luštil jsem vybledlé písmo; co tátovi dávalo sílu, co pro něj bylo důležité, s čím polemizoval. Jakoby se mnou znova mluvil. Náhle mě zaplavil naléhavý pocit ztráty.
Nakonec jsem vzadu na deskách našel rodokmen. Nejstarší jména zapsaná kurentem, na spodním řádku mé vlastní. Vzal jsem propisku a připsal jména dětí.
Smutek polevil. Nahradil ho pocit sounáležitosti.