Štastná

Navazuje částečně již na jedno drabble, kde jsem psala o vodopádu...
Naposledy jsem navštívila toto jezírko v době, kdy jsem byla svobodná a nečekala jsem dítě. Dobře si vzpomínám na toho hnusného pavouka, kvůli kterému jsem spadla do ledově chladné vody. Ještě teď mi z té vzpomínky přeběhl mráz po zádech.
Samuelovi jsem o tomto místě vyprávěla tolikrát, že sem prostě musel vyrazit. A já se přiznám, že jsem neváhala ani vteřinu a s tím bláznivým nápadem souhlasila. Sice pro mě bylo nepohodlné jet ve svém stavu na koni, ale za ten úchvatný pohled to stálo. Ač jsme tu měli dnes strávit jen hodinu, nelitovala jsem. Zase jsem se cítila klidná jako už pár měsíců ne.
Samuel seskočil z koně, rychle se vysvlékl a skočil do vody. Ačkoliv věděl, že je ledová, musel to prostě vyzkoušet doslova na vlastní kůži. Už jsem mu chtěla začít nadávat, ale když jsem spatřila jeho vyděšený pohled a drkotající zuby, musela jsem se začít smát.
„Já ti říkala, že je ta voda ledová. Ale evidentně jsem jen pitomá ženská, která nic neví,“ pronesla jsem lehce ironicky a na jeho tváři tím vyloudila jeden ze vzácných úsměvů, které mu tak neskonale slušeli. A tehdy jsem si to konečně plně přiznala. Zamilovala jsem se do Samuela Antarese.